I'm different

Co bude dál?

Pořád ale neustále myslím na Toma,jasně zatím je to taková ta hezká posedlost ale bojím se že už ho nikdy neuvidím,že už nikdy neuslyším jeho hlas,neucítím jeho doteky zkrátka mám dojem ...že ho chci!,nikdy jsem tohle neřekla a asi ani nezmůžu přímo definovat co ta kombinace slov znamená ale vím že po něm toužím chci ho vidět,chci ho cítit a užírá mně pocit toho že ani neznám jeho příjmení a že pravděpodobnost že ho ještě někdy uvifím je minimální.A dnes -už ráno jsem nějak cítila že se něco stane že dnešek bude jinej než ty dny před tím jakmile jsem došla do školy hned jsem o všem řekla July s i když se mi zdálo že nebyla tak nadšená i za mně jak bych si to představovala,ale bylo mi to v tu chvíli nějak jedno.Za první dvě hodiny jsem si stihla popsat lihovkou celý svý tělo a vše v dohlednu na téma "moc tě miluju Tome",sice nevím jestli to byl dobrej nápad  ale po každým napsáním se mi udělalo mnohem líp.Co mně fakt ale překvapilo když se mně všichni začali vyptávat kdo je Tom,a od kuď se známe.Všichni se o mně najednou začali zajímat a já si zo užívala,byl to super pocit i když jsem věděla že se zajímají jen kvůli Tomovi...A po škole se stalo něco co jsem fakt nečekala!!-když jsem otevřela šatní skříňku vypadl z ní krásně zdobený vzkaz,byl od Toma a psal tam že mu moc chybím a že by se se semnou rád sešel ve tři ve městě.I když jsem nechápala jak zjistil kam chodím na školu a která je má skříňka ,věděla jsem že Tom je schopnej všeho.Jelikož byli dvě hned jsem celá šťastná běžela dom a vzala si místo obyčejných šortek svoje oblíbený šaty ,které už každý kdo mě zná delší dobu viděl aspoň milionkrát,Tom naštěstí ještě ne.Pal už jsem co nejrychleji dojela do města dojela jsem 5 minut předam a myslela jsem že už tan bude.Ale ještě nebyl a tak jsem si sedla na lavičku a čekala,čas letěl hrozně pomalu a když bylo deset minut po třetí tak jsem si vzpomněla že mám všude po těle napsaný jeho jméno a tak jsem si to začala všechno seškrabávat,až už mi na kůži nezůstal ani čárka ,začala jsem se bát že nepříjde.Čím déle jsem  seděla v těch krásných šatech sama na lavičce,tím víc se mi chtělo brečet.Pořád ve mě ale žila ta naděje že mu třeba ujela tramvaj.Přesně v pět hodin a patnáct minut mi volala mamka asi se bála kde jsem ale já jí to nemohla vzít protože mi bylo jasný že bych se jí tam do mobilu rozbrečela a tak jsem ji jen napsala zprávu že už jedu domů.Ještě chvilku jsem tam zoufale seděla a pak už jsem musela domů,když jsem nastupovala do autobusu, neudržeka slzné kanálky,a do očí se mu vhrnuli proudy slz a nechtěli  se zastavit.Celou cestu jsem koukala do země ale stejně jsem pořád na sobě cítila upřené pohledy oststních lidí v autobuse.Těsně před tím než jsem z kabelky vyhrabala klíče,jsem si důkladně protřela oči aby máma ani Adam nepoznali že jsem plakala.Když jsem přišla pozdravila jsem a řekla že je mi moc špatně a že jsi du lehnout a v podstatě jsem ani nelhala.Bylo mi špatně ,tak jak nikdy,znáte ten pocit když brečíte a prostě to nejde a nejde zastavit?,a pak když už to zvládnete ,nemůžete na to nijsk zapomenout a tak di začnete pokládat otázky typu:A to jsem pro něho vážně nic neznsmenala,A toto vlastně všechno udělal jen proto abych trpěla?.Byla to hrůza cítila jsem zklamání,smutek a vztek a do toho jsem se nemohla nadechnout ptotože jsem se snažila všechny hlasité vzlyky a slzy skrýt v dece.
Někdy se stanou věcy,které nikdo z nás nečeká.Je tohle však pro Kate a pro Toma absolutní konec?Jak to mohl Tom udělat a odpustili by ste na místě Kate Tomovi? Pokud se vám stalo něco podobného nebo máte něco co mi chcete říct komentujte a další díl vyjde zítra