Ledově chladná / Dokonale perfektní - před Monnou

Kapitola druhá | Slunce za mraky

Utíkala jsem. Rychle. Jen, abych mohla dohnat otce a vší silou, kterou mohla osmnáctiletá dívka mít, ho dotáhnout k přepravníku. Protestoval, ale já byla tentokrát rozhodnutá prosadit svou. Alespoň jednou.

„Koupit tuhle?" nerozumněl mé náklonnosti k té bílé kobylce.

„Tati, prosím! Moc bych jí chtěla."

„Máš doma mnohem lepší koně, k čemu ti bude taková bílá herka, navíc skokanka? Koupím ti drezurní andaluskou kobylu, jestli – "

„Hodlají jí dát na jatka. Tati," zopakovala jsem s prosebným výrazem, „prosím. Jako předčasný dárek k narozeninám. Jonathan má rád bílé koně, vzpomínáš?"

Povzdechl si, moment mlčel, potom modrým pohledem zapátral kolem a když uviděl dva vracející se jezdce, nakročil k nim. Překvapeně na něj zírali, později uctivě zdravili. Možná je udivovalo, že drahý James Chambers, dřív nosící své blond vlasy coby chloubu, už mírně plešatěl, pár vrásek na tvářích také nosil. Lidé ho znali mladšího a většina se divila, že poněkud vyšel z kondice.

Když začal o kobyle, její majitel nasadil pobavený úšklebek: „Sněhurka bývala výborná skokanka. Pak ošklivě spadla a od tý doby se všeho bojí. Tehdy nechtěně zavalila jezdce, mýho bratra... je to smolařka. K čemu by vám byla? Už nikdy asi nemůže závodit na vrcholový úrovni."

Táta se otočil ke mně, chtěl, abych rozhodnutí obhájila.

„Já ji chci. Zaplatíme vám za nic mnohem víc, než by vám dali na jatkách, pane," potvrdilo rozhodnuté pokývnutí.

Prodal nám ji i s přepravníkem. K tomu zvířeti choval odpor a rád se zbavil všeho, co ho jakkoliv připomínalo. Jeden by řekl, že jsem tátovi dlužila velké díky, ale faktem zůstávalo, že bělku platil z mých úspor. Nedával lidem cokoliv zadarmo, ani vlastní dceři. Bral a bral a já mu to neměla za zlé; jako nikdy nic. Světlé stvoření se krčilo v rohu prostoru, nedůvěřivě mrkalo na dívku nalepenou na vratech. Musela spadnout opravdu ošklivě, když teď trpěla takovým strachem ze všeho okolo. Koňské duši já příliš nerozumněla, ale docházelo mi, že potřebovala pomoc. Ti muži jenom byli líní jí jakoukoliv poskytnout.

„Neboj, už ti neublíží," zašeptala jsem soucitně, následovalo nespokojené zastříhání ušima.

Bála se dál. Má touha tuhle kobylku ochránit nejspíš pocházela z potřeby cítit neustálé bezpečí – to bych po dnešku určitě necítila, kdybychom tady Sněhurku nechali. S vědomím toho, že ji čekala tak akorát jatka.

Přepravník připevnili k autu, máma nad tím zavrtěla hlavou: „Další kobyla?"

„Chtěli ji dát na jatka," spražila jsem ji vyčítavým pohledem, ač opatrně, a naposledy koníka zkontrolovala.

„Hlavně, když máš radost," ustoupila nakonec.

„Mám," usmála jsem se upřímně, „moc."

Byl to zvláštní pocit. Něco nás s touhle kobylkou pojilo od první chvíle. Jakýmsi způsobem dodávala naději a trochu odvahy, odhodlání, které chyběli k odjezdu do Německa. Propůjčovala dojem, že já nezůstávala sama, kdo měl strach z velkého světa a ani jediná, kdo někdy v životě jednoduše šlápl vedle. Spadla a nyní nevěřila, zraněná, zrazená, krčící se uvnitř pomyslné zlaté klece. Ano, ona ke mně patřila. Naprosto. Jak auto vyráželo a nechávalo kolbiště za sebou, mým tělem proběhlo podivné uvolnění. Připomínalo zklidnění, přicházející po nalezení něčeho důležitého. Sněhurka, opakovala jsem si tiše v mysli, sledující ubíhající krajinu, na tváři nepřítomné pousmátí, krásná Sněhurka.