Ledově chladná / Dokonale perfektní - před Monnou

Kapitola pátá | Ve tmě

Máma uchopila mé rameno a ostře zatlačila směrem dolů směrem k židli, na její vkus až nezvykle moc. Věděla a viděla, že bych odtamtud nejraději utekla. Několik párů očí se upínalo přímo na nás, tohle já prostě nemohla snášet dobře. S výdechem jsem dosedla a urovnala na sobě ony bílé šaty, svou délkou a delšími rukávy velice vhodnými právě ke slušné večeři s rodiči, a pokusila se nasadit stejně neutrální výraz jako vždy, když mě můj drahý otec z vlastní sobeckosti nahnal do velice nepříjemné situace. V čele dlouhého stolu, naproti mému tátovi, už chyběl jen pan Green, ještě s klidem pokuřující doutník na terase. Nespěchal, on jediný si mohl přijít kdy chtěl – to on totiž držel v rukou to, po čem James Chambers toužil.

Pohled opět zapátral kolem, po té velké kuchyni obložené tmavým dřevem a momentálně osvícené žlutým světlem lamp, rty se strojeně usmály na přítomné. Matka mě pohladila po zádech a kývla – potvrzovala, že se chovám vhodně. Tak to bylo vždy – rodiče byli spokojení, zatímco jejich dcera toužila vrhnout, jak moc měla žaludek stažený úzkostí. Zrak se samovolně vrátil k pravému rohu stolu, hned vedle židle v čele. Tam hleděla i Nora – tedy Nordika – hledala to samé. Jeden z rančerových synů se nedostavil. Jeho čtyři bratři, prý všichni starší a jemu velice podobní, se o tom už taky bavili. Přebilo to i moji úzkost, to zamyšlení nad tím, kam mohl on Thomas asi zmizet, proč by nepřišel. Možná to tak bylo lepší, přeci jen ve mně vzbuzoval velice podivné pocity, které mě vlastně trochu děsily. Akorát by znervózňoval.

„Zase určitě jezdí na tý kobyle. Dělá si prostě co chce. Zázrak, jestli ho táta nevydědí," zabručel jeden z bratrů a ohlédl se směrem k terase za obývákem, viditelné z kuchyně.

„Vydědit? Tse!" odsekl mu jiný, se světlejšími vlasy a nejspíš více podobný jejich matce, která prý již žila jinde, „Thomase má nejradši, všichni to víme. Vůbec si to nezaslouží."

Další upil trochu vody ze své skleničky: „Vůbec," souhlasil vzápětí, „my se můžem přetrhnout, pasem stáda a makáme... a on? Dělá problémy a jezdí si kdovíkde, do toho lítá za holkama. Jenom zneužívá toho, že nejmladší."

Nordika vypadala, že by ráda něco řekla, ošklivě se na ně mračila. Avšak její rodiče jí věnovali výchovné mrknutí, nechtěli konflikty. Pan Green akorát dokouřil doutník a otevřel dveře terasy, tím mě vrátil zpět do reality, zpět do vln úzkosti. Večeře začínala.

„Zdravím," věnoval mu můj, již vystřízlivělý, otec slušný úsměv, „děkujeme za večeři."

„Chovejte se jako doma," oplatil mu rančer.

Ani jeden z nich mi ve skutečnosti nepřipadal sympatický – ani vlastní otec, ani pan Green – i přes jistý obdiv k jejich úspěchům a majetku. Rozumněli si a to mě právě děsilo. Oba působili podobně vypočítaví, šli si tvrdě za svým, podobně tvrdohlaví a tím pádem podobně nedůvěryhodní. Podnikatelé, co ve svých rukou velmi rádi drželi pořádný kus moci, stručně řečeno. A oba kouřili doutníky. Bohužel, s každým rokem mě přítomnost mého otce v mém životě těšila méně a méně – spolu s příjezdem sem se to rozhodně nijak nezlepšilo, ne po tom, co udělal Sněhurce.

Pan Green měl na sobě bílou košili, otec též. Nejspíš tím vyjadřovali jistou neformálnost, uvolněnost – to nahrávalo domněnce, že obchod bude úspěšný a že tu tedy zůstaneme déle. Nic se prostě nevyvíjelo tak, jak bych chtěla.

„Tak vaše dcera je prý zasnoubená. Gratuluji," pronesl muž v opačném čele stolu a suverénně odřízl velký kus pečínky.

Kousek sýra, který jsem se pokusila do sebe vpravit, skoro zaskočil. Jonathan opravdu nebyl téma, které bych toužila otevírat, už vůbec ne při takové večeři – přede všemi.