Vzdor

Návrat do Traudie

Vrátila jsem se z bojiště celá od krve, ostatně jako vždy. Svou čepel jsem očistila do orosené trávy, jelikož na ní stále spočívala krev mých nepřátel. V boji naše vojsko zvítězilo a přebralo jejich půdu. Mému královskému otci, Lirosovi Traudijskému II., se nelíbí, že chodím do boje. Jenže já nedokážu nečinně přihlížet, zatímco Porijci masakrují náš lid.
Já jsem princezna Saura z Traudie, válečnice a budoucí vládkyně. Nemám ráda osud, který pro mě připravil můj otec, a proto porušuji jeho zákaz a vedu naše vojska do bitev. Chtěla bych zůstat válečnicí a procestovat všechny země, ale až poté, co ve světě zavládne mír. Ostrov na kterém žijeme se nazývá Cirtelie, je to jeden ze světadílů. Jsou zde i jiné světadíly. Hertelo, Truwelie, Sepradon, Gaugolio, Ranencie. Šest světadílů na celém světě a my nikdy nevytáhneme paty z toho našeho... Truweřani sem občas plují na lodích. My sice lodě máme taky, ale ty se jen pohupují v přístavu a většina z nás zůstává stále jen zde. Nemáme potřebu plout do jiné říše a dobýt ji, či vyvěsit mírovou vlajku. Osobně se mi tohle myšlení nelíbí, ale zatím s tím nic nezmůžu.
Největším světadílem je Ranencie, je to nejvyspělejší a nejbohatší ostrov. Má i dobrou polohu a je největší ze všech. Skládá se z dvanácti států, což v porovnání s našimi pěti je opravdu dost. A my i přesto neustále válčíme mezi sebou. Vlastně celým světem teď zmítají boje. Jen v Korku teď vládne mír. Složili zbraně a všichni tam spolu vychází. Přála bych si, aby to takhle alespoň na chvíli vypadalo i u nás. Nechci, aby můj lid dál zbytečně umíral. Kdyby můj otec měl syna, bylo by to snažší. Takhle mi musí najít ženicha. Nechci se stát královnou, ale vládkyní. Jenže musí vládnout muž... Lid je na to zvyklý a změny si teď z mojí pozice dovolit nemůžu.

Nasedla jsem na svého fríského oře a společně se zbytkem armády jsme vyrazili zpátky do Traudie. Vraceli jsme se z obléhání Porie. Naše dlouhodobé spory se už nedali vyřešit žádným jiným způsobem, a tak jsme je oblehli. Jednoduše jsme je nechali vyhladovět a pak vtrhli dovnitř. Vzali jsme si jejich hrad, majetek, životy, všechno... Stejně krutě jako vždycky. Museli jsme je pobýt všechny... Jinak to nešlo. Hned poté jsme vyslali oddíl, aby obsadil hrad. Nenáviděla jsem to. Tahle jatka. Ale je to nezbytné.

Vrátili jsme se do králoství docela s bohatým úlovkem. Některé ženy nadšeně vítaly své muže, jiné naopak oplakávali ztracené příbuzné. Bylo to veselé, ale i smutné zároveň. Vyhráli jsme, ale ztratili drahocené životy. Venku vládla zima, takže o hodně našich mužů jsme přišli i kvůli umrznutí, protože nejsme moc dobře vybavení na zimu.
Hodně lidí nesouhlasilo s tím, aby ženy bojovali. Konkrétně já... Jelikož podle jejich názoru ženy mají rodit, vařit, uklízet a starat se o muže. Nemáme skoro žádná práva v téhle době. Doufám, že se to časem zlepší.

Odsedlala jsem svého koně, a když jsem uklízela sedlo, připletla se mi pod nohy bloňdatá dívka se zelenýma očima.
,,Sakra, dávej pozor, tímhle tempem si ublížíš." Pokárala jsem ji, ale v klidu, nebyla jsem naštvaná.
,,Promiňte, lady Sauro, je to moje chyba."
,,To je dobrý, spíš dávej pozor na sebe. Byla by škoda takové mladé krve jako jsi ty." Usmála jsem se a odnesla sedlo na stojan.
Nemám ráda, když se kolem mě motají různé služky, proto si spoustu věcí obstarávám sama. Holčina mezitím začala hřebelcovat mého koně a já dala ruce v bok.
,,Koukám, že tady někdo dělá mojí práci." Usmála jsem se na ni a ona se plaše začala omlouvat.
,,To je dobrý, počkej, já ti pomůžu. Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptala jsem se a vzala si kartáč na hřebelcování a šla jí pomoct.
,,Já jsem Lydia a pomáhám tady ve stájích."
,,Hezké jméno, jsi tady už dlouho?" Zeptala jsem se s úsměvem a ona mi trochu rozpačitě odpověděla.
,,Ano, lady, jen jsem se snažila, aby si mě nikdo nevšiml. Aby se mi nestalo to, co dnes... Za to se moc omlouvám." Vypadala, jako by se mi chtěla začít klanět nebo co.
,,Neee, nee, v pořádku, děláš jen svou práci. Nic víc, nic míň" 
,,Děkuji, jste moc hodná. No, já to mám tady ráda. Je tu klid a jen koně. S lidma mi nejde moc mluvit." Lydia se usmála a začala česat koni hřívu.
,,To máš pravdu, taky to moc neumím, ale já musím. Je to moje povinnost." Zarazila jsem se a svraštila obočí. ,,To bych říkat neměla, promiň, víš, dobře se s tebou povídá. Jsi taková upřímná a nesnažíš se mě obalamutit sladkými slovy. "
V tu chvíli někdo vešel do stájí. Byl to jeden ze strážných.
,,Lady, pan král vyžaduje vaši přítomnost na večerní hostině." Zasalutoval a já si povzdechla. Asi se o ní dnes už nic nedozvím. Ráda bych ji víc poznala.
,,No nic, tak já jdu. Měj se, Lydie." Usmála jsem se a se zamáváním jsem odešla do hradu. Na princeznu se asi moc ráda kamarádím se služebnictvem. Nesnáším když se musím bratříčkovat s královskými syny a dcerkami. Jsou prostě nudní a to hlavně princezny. Namyšlené a rozmazlené. Myslí si, že jsou nejdůležitější a musí mít všechno. To já oproti ostatním ráda nosím místo šatů zbroj a meč u pasu. Nemám ráda šaty, jsou nepraktické. Nemůžu si tam schovat ani dýku. I když možná by to šlo přidělat na nohu... No ale nad tím teď nebudu přemýšlet. Musím se jít převléknout. 

Vešla jsem do svého pokoje, a i když to nesnáším, moje služebné mi už přichystali šaty a začali mě do nich oblékat. Když už byli spokojené s mým vzhledem, šla jsem za tátou do jídelny.
Samozřejmě, že zase pozval mojí hroznou sestřenici Toriu s tetou Jin a strejdou Darvinem. Měli nás rádi, ale záviděli tátovi královský titul a taky to, že po něm všechno zdědí můj ženich. Samozřejmě musí být urozený, jak jinak... Nechci se vdávat, protože pak nejspíš ztratím i svojí volnost.
Zrovna jsem jedla salát, když můj táta přišel s oznámením.
,,Sauro, dohodl jsem ti sňatek s princem Weriem Lorghenem..." Zaskočilo mě, až jsem se rozkašlala. Táta mezitím dál pokračoval. ,,Z Querty na ostrově Ranencie, největší, nejbohatší kontinent světa. Querta je bohaté město s dostatkem surovin, jídla a zbraní. Mají tam nejlepší kováře, které bys tady nenašla."
,,Nemůžu si vzít někoho, koho neznám!" Zakřičela jsem, ale věděla jsem, že stejně proti jeho rozhodnutí nic nezmůžu.
,,To není tvoje rozhodnudí, je to pro dobro říše. A navíc díky tomu přestaneš chodit bojovat a vystavovat se nebezpečí. Takhle bych mohl pohřbívat svojí jedinou dceru a dědičku království. To nechci, Sauro... Takže počínaje dneškem máš domácí vězení."
Zatnula jsem zuby, vzala si jablko a odkráčela pryč z místnosti. Nechtěla jsem už nic dalšího slyšet. Prodaná jako dobytek nějakému bohatému spratkovy, co nemá vychování. Takový princové jsou. Buď hrubijáni anebo rozmazlení spratkové bez špetky slušnosti. I když tu slušnost trochu mít musí, alespoň naoko, aby si udrželi tvář před lidmi. Zatím jsem nepotkala slušného prince. Všichni, co sem zavítali, byli hrozní... A ještě k tomu mám domácí vězení a zákaz boje...

Sedla jsem si na postel a chroustala svoje jablko. Musela jsem se alespoň trochu zabavit. Když jsem byla malá, doufala jsem, že být princeznou je něco mnohem lepšího. Ale od 10 let, vím, že není. Svoje první krvácení jsem měla teprve nedávno, proto mi nikoho ještě nenašli. Ale teď už mi je 16 a oficiálně jsem žena. Dostala jsem to docela pozdě, ale otec čekal, až se to stane, aby si mohl být jistý, že založím rodinu... Nenávidím to. Chci být bojovnice, ne roditelka děti. Raději uteču...
Počkat, to není špatný nápad. V noci se můžu vykrást ven do stájí a odjet pryč. Jediné, co mě bude mrzet, je, že tu nechám tátu samotného. Ale on mě zaprodal, musí vidět, že se mi to nelíbí. Zavřela jsem oči a v hlavě si přebrala plán, jak to udělat.