/Kdo to nechce číst kvůli výrazům který by vás mohli pohoršit, tak nečtěte :D / . . .
"To už je k příjmu. Nechame si vás tady." Což bylo 7.8. v 15:30. Tak mi dali všechny možný papíry, nasadili mi jejich náramek a odvedli mě na sál. Manžela tam pustili za mnou, což sem byla teda moc ráda. Protože návštěvy jsou tady kvůli COVIDU zakázaný. Bez debat mi řekli, že mi udělají klystír a že se pak mám dojít vysprchovat. Upřímně řečeno vůbec sem z toho neměla tak dobrej pocit jak spousta žen tvrdí :-D. Každopádně potom proběhlo vyšetření a paní doktorka se mě zeptala, jestli chci píchnout plodovou vodu. S tím sem teda souhlasila, protože sem věděla, že se to o hodně posune dopředu. A taky posunulo. S prasknutím plodové vody taky nastoupili častější a mnohem silnější kontrakce. Které mi samozřejmě vystřelovaly do kříže. Bože takovou bolest sem snad nikdy nezažila. Opravdu šlo to jen do jednoho bodu na zádech a hned mi točili monitor, takže sem se nemohla ani hýbat a nusela sem ležet na zádech. Byl to příšerný zážitek. Po monitoringu sem si mohla jít do sprchy a měla sem spíš chodit. Snažila sem se teda zvednout, ale i mezi kontrakcema to bylo tak strašně bolestivé v těch zádech. Řekla bych že tak po deseti minutách se mi podařilo vstát a dojít do sprchy. Tam to bylo trochu lepší, ale to že ta voda pomáhá v mém případě asi nebyla moc pravda. Necitila sem úlevu když na mě tekla voda. Co mě překvapilo, bylo to, že plodova voda odtéká tak nějak o po píchnutí postupně a né vše během píchnoutí protože ještě pak mi odtékala během kontrakcí. Okolo 7 večer jsem už bolestí skoro brečela, kdyby to bylo do břicha, ale do těch zad mě ta bolest vždy tak ochromila, že sem nemohla nic než jen stát a čekat až to přejde. Zařvala sem si, ne že ne. Do té doby mi byl neustále nabízen nějaký "opiát" řekněme v podobě epidurálu, rajského plynu, něčeho do žíly. Furt sem říkala že nechci nic, brečela sem že to zvládnu, že se bojím píchání epidurálu. Na ten epidurál se me do těch 19:00 ptali asi 5x. Potom ale přišli ještě horší kontrakce kde se mi podlamovaly kolena a ja věděla, že jak sem den předtím vůbec nespala, a měla sem uz vlastně 24h kontrakce plus teď ty stupňující se, tak bych to asi nezvládla, chtěla sem mít dostatek síly na samej konec porod. Takže v návalu jedné silné kontrakce jsem manželovi řekla ať zavolá sestřičku, že si nechám dát ten epidurál. Sestřička mě uklidňovala, že pán doktor už to dělal fakt hodnekrát, že se není čeho bát. Tak ted okolo půl osmé doktor dorazil, řekl že se při tom nesmím ani hnout a že budu v poloze tak abych měla vyhrbená záda, coz znamenalo v tureckém sedu a vyhrbená. Pro mě naprosto příšerná poloha ve které ty kontrakce příšerně bolely a ještě me jakoby hlavička uvnite hodně tlačila na konečník, takže posed samotnej byl hodně nepříjemný. Píchání epidurál jako takové nebolelo, ale injekce na umrtvení příjemná nebyla. Nejhorší bylo se nehýbat při kontrakci, to bolelo samo o sobě nejvíc. No prostě mi pichli tu věc do "páteře" a pak to byko mnohem lepší, slabší kontrakce, ale hlavně, nebolelo to do zad! Hurá! Mohla sem si chodit po sále a bylo to fajn. Žádný podlamování kolen, nic. Každopádně pak byl další monitor a na tom sem musela ležet asi 40 minut na zádech a v tu chvíli sem byla vážně ráda, že sem si ho nechala píchnout, protože bez toho bych tam takhle ležet nemohla. Ovšem potom okolo 21:00 sem začala zvracet, nevim jestli to bylo tím že mi pichla cosi do žíly nebo jestli to bylo tím epidurálem ale prostě mi bylo zle a taky asi tím, že sem v podstatě 24h nic nejedla. Než mi vlastně pichli epidurál tak sem byla na 5 prstů otevřená, což je sice hrozně krásný ale pořád je to ta hezčí část otevírání, ta druhá už nešla tak lehce a rychle. Každopádně pichnutím epidurálu se mi hezky uvolnil spodek a nebyl v takovém napětí z kontrakci a celkově. Pamatuji si že sem během kontrakcí potom usinala a zdály se mi sny o tom že hraju karty-žolíky. Prostě šílené. :-D Mám to celé hodně v mlze ale vím že tak okolo 23:00 sem se měla dojít vyčurat a že to nešlo tak sem musela přes hadičku, aby se mi uvolnili porodní cesty. Mám pocit, že od té 11 sem už jen ležela a prodychávala kontrakce a mezi nimi sem usinala. Okolo 23:30 sme se bavili že to malej do půlnoci nestihne a ze bude mít svůj hezký datum. Nějak okolo té pul 12 sem byla na nějakých 8-9 prstů otevřená, ale hlavička nebyla hezky dorotovaná tak sem musela ležet na jednom boku, potom na druhém boku a u toho sem měla obrovské pocity na tlačení, což sem samozřejmě ještě nemohla, tak sem prodychávala a snažila se netlačit, což moc nešlo a to tlačení mi trochu ulevovalo. Sestřička mě kontrolovala asi za 10 min. 12 a říkala, že už mužem tlačit. Takže manžel mě držel za ruku a druhou rukou mi držel nohu, jak mu řekla sestřička a tlačilo se. Tak okolo půlnoci přišla paní doktorka a zkoušeli sme pořád tlačit hlavičku. Jak tam tak kroužila a snažila se pomoct hrázi aby byla pružnější, tak malej prostě nemohl prolézt ven pres jednu část - nemám tušení jakou v tu chvíli si pamatuji jen že to nešlo přes tu "blánu" ven. Ale ještě sme zkoušeli tlačit, říkala mi že mi to jde skvěle a že musím ještě hodně tlačit aby vyšel ven. Manžel tlačil společně se mnou, to sem párkrát postřehla :-D.. Ale pak se ptala na to jestli může udělat nástřih, protože by jinak neprošel ven bez poranění, kývala sen hlavou, že může, a tak mě opichala a udělala ho. Manžel tvrdí že slyšel ten střih, to si teda vůbec nevybavuji :-D, jen vím, že od toho to šlo hrozně rychle najednou byla venku hlavička, potom sem cítila že se derou ven ramínka a najednou vyklouzl ven tak rychle že sem nechápala. A už mi ležel na břiše z venku. Celý od krve a těch "slizů" :-D. Ale byl můj! Konečně sem ho viděla a byl to hrozně nádherný pocit. Nikdy sem takový štěstí nezažila, jako když sem ho poprvé uviděla. Tobík byl 8.8.2020 v 0:21 na světě. Byla sem na sebe pyšná že jsem to zvládla. Ještě nikdy sem na sebe nebyla tak pyšná. Bylo to tak krásný když mi ležel na břiše a konečně sem ho mohla pohladit. A upřímně řečeno s tímhle vrcholem ta bolest odešla a člověk rychle zapomene na to jak to bolelo, když vidí, co dokázal.
Mrzí mě, že sem si nakonec ten epidurál nechala píchnout, ale s tím už nic neudělám no... Mrzí mě, že sem to nezvládla bez nástřihu, ale to se prostě stává. Po epidurálu musím říct, že mám od 3 dne po porodu trochu problémy se zavratěmi a příšernou bolestí hlavy ve stoje a v sedě, takže doufám že to přejde. Jinak sme Tobík i já naprosto v pořádku a jsem ráda, že ho mám. #materskalaska 💕👶🏻🤰🏻➡️🤱
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
