Drummer II (Roger Taylor FF)

Prolog

Otevřela jsem oči.

Zmateně jsem zamžourala do ničeho, jež mě obklopovalo, načež jsem se posadila. Pohledem jsem sjela své nezvyklé oblečení - sněhobílé roucho.

Prostředí okolo mi bylo úplně cizí. Obklopovala mě jen neurčitá záře a pach hlíny. Byla jsem nikde a neměla jsem nejmenší tušení, jak jsem se sem dostala.

Přemýšlela jsem dlouho a usilovně, dokud mě nepraštila vlna vzpomínek. ,,Umřela jsem," vyšlo ze mě šeptem. Nečekala jsem, že to někdo zaslechne.

,,Správně," ozval se hlas starce odevšad a odnikud. Jako ozvěna se jeho hlas rozléhal prostorem podobně jako hrom.

,,Kde to jsem?" vyšlo ze mě po tom, co jsem se ostražitě rozhlédla.

,,Na Konci," promluvil znovu a zdánlivě rozduněl prašný vzduch okolo.

,,Na Konci?" zopakovala jsem nechápavě. Měla jsem najednou tolik otázek.

,,Na místě, kde najdeš věčný pokoj. Na místě, kde nebeží čas. Na místě, kde jsou všichni tví předci," pronesl vznešeně, jako král, který mluvil ke svým poddaným.

,,Slíbila jsem..." začala jsem si pro sebe, ale byla jsem přerušena.

,,Ano, slíbila jsi mu to. A slib není možné dodržet."

,,Proč," řekla jsem větou oznamovací, jelikož jsem v napětí nezvládla vytočit větu do otázky.

,,Nejsi normální člověk, Alice. Nemůžeš s ním zůstat jako duch tam dole ani ho pozorovat z nebe. Tady najdeš útěchu a štěstí. Jen pojď," pobídl mě. Nabízel mi věčný pokoj, ale nezněl, jako by to byl dar, spíš povinnost.

Neviděla jsem na tomhle místě nic, co by mi mělo přinést útěchu. Nic, co by pro mě mohlo něco znamenat.

,,Ne," řekla jsem bez rozmyslu.

,,Ale ano," řekl s těžko skrývaným překvapením.

,,Ne," zopakovala jsem. ,,Prosím," dodala jsem žalostně. Hlas se na dlouhou chvíli odmlčel, dokud jsem v dálce nezaznamenala pohyb.

Z bělostné, prašné mlhy se vynořila silueta. Shrbená postava, která se ke mně šourala o berličce. Postavila jsem se, protože sedět v tuhle chvíli by bylo krajně nevhodné.

Když se ke mně stařeček došoural, rozeznala jsem vrásčitý obličej s pronikavýma čokoládovýma očima.

,,Vím, že chceš za ním," řekl hlasem, který se doposud jen linul prostorem. ,,A taky vím tu narozdíl od ostatních duší pod tíhou vzpomínek nějakou chvíli trpět, protože ho miluješ natolik, že ani smrt nedokázala vymazat tvou paměť." Rozeznala jsem to nevyřčené "ale".

,,Prosím, dovolte mi se vrátit," sepjala jsem zoufale ruce v prosbě.

,,Alice, umřela jsi. Nemůžu porušovat zákon smrti," namítnul a já propadla zoufalosti. ,,Jen pojď se mnou, poznáš všechny své předky a budeš šťastná. Až si zvykneš. Najdeš si někoho, s kým budeš mít možnost být i po smrti," natočil se k odchodu.

,,Musí být způsob, jak se vrátit zpátky. Vždycky je možnost," vychrlila jsem a on se na mě po krátkém záseku otočil.

,,To máš pravdu. Jeden jediný způsob tu je. Nemyslím si, že budeš ochotná přistoupit na podmínky, které to celé nese," odpověděl s rozvahou.

,,Jsem ochotná udělat cokoli. Takže sem s tím," namítla jsem s očekáváním.

Stařík si povzdechl. ,,Může se vrátit jen tvá duše a to do jiného těla. Bez vzpomínek a stále s genem. Budeš vypadat jinak, budeš se jmenovat jinak a budeš žít jiný život v jiné rodině s jiným příběhem. Jediné co ti zůstane bude tvá povaha a umělecký talent," vyslovil všechny podmínky a mně vyschlo v krku. ,,Na svůj minulý život si vzpomeneš jen, pokud tě někdo pozná a řekne ti to."

,,Ale jak mě bude mít šanci poznat?" zeptala jsem se zmateně.

,,Myslel jsem, že se zeptáš třeba na to, jak se budeš jmenovat..." zasmál se stařec chraplavě a pak zase zvážněl. ,,Roger přece miluje hlavně to, co je uvnitř tebe, no ne? Ale co ti k tomu mám říct, je to riziko. Možná tě nepozná. Ale možná ano."

,,Chci to zkusit." Očividně jsem ho překvapila rychlostí svého rozhodnutí. Ostatně, já sebe taky. Byla jsem ale omámená možností znova se schovat do Rogerova objetí, vnímat tlukot jeho srdce, slyšet jeho hlas a cítit jeho vůni. A pro to jsem byla odhodlaná riskovat všechno, co mi zbylo.

,,Dobrá. Nuže. Šťastnou cestu, Beatrice..." to bylo to poslední, co jsem slyšela, než jsem usnula.