Cejch na celý život

Smutné leč nevyhnutelné

Charlotte
Bylo krásné podzimní ráno a vůně vůně snídaně se mi nějakým záhadným způsobem dostala až do pokoje. Snídani dělala jako vždy mamka,je pravda,že bych jí ráda pomohla,ale mamka vstává vždy tak brzo. Ne opravdu brzo,protože já vstávám kolem sedmé a mamka už je vzhůru a čte si noviny. Poslední dobou je to s ní,ale horší a kruhy pod očima má stále viditelnější. Vypadá jako by měla z tohoto světa navždy odejít. Ale to nesmí! Nikoho jiného už nemám. Otce jsem nikdy nepoznala,ani jeho jméno nevím. Ačkoliv bych si občas přála mít otce,jako ostatní děti. Poslední dobou je to tady v Německu těžší a těžší. Hromadné demonstrace na každém rohu. Dokonce jsem slyšela, že máme nového kancléře,Adolfa Hitlera. Ale moc mě to ani nezajímá,protože co se týče mého postavení k politice,jsem spíš apolitická.

************

Mamka si mě zavolala do kuchyně,že si chce jen o něčem promluvit. Nejdřív jsem si myslela,že jde jen o nějaké moje problémy ve škole,nebo v osobním životě, ale to není nic oproti tomu, co mi matka řekla.
,,Charlotte? Potřebuju si s tebou promluvit" zamumlala mamka tónem,který mě těžce znepokojil. ,,Dobře mami,o čem?" zeptala jsem se jí a stále jsem ještě naivně doufala,že bude mluvit o mě a ne o sobě. ,,Vím,že to teď budeš mít těžké,ale jako moje dcera bys to měla vědět..." dlouze se odmlčela. ,,...Jsem těžce nemocná a doktoři už mi nedávají moc času" zašeptala tichým hlasem. Nechápu to. Žena,která byla u mých prvních kroků přede mnou sedí v mých 14ti letech naprosto bezmocná a zranitelná. V tu chvíli jako by se čas zastavil a byl jenom tenhle moment. ,,Nevím,jak to tu bez tebe zvládnu" řekla jsem zadržujíc pláč. ,,Sama určitě ne. Kontaktovala jsem tvého otce. Už o tobě ví a zítra za ním jedeš" řekla mamka tiše a slzy jí tekly po tvářích. Nechtěla jsem za tátou,jestli mu tak mohu vůbec říkat. Nechci jít za mužem, který nebyl ani u mého prvního dechu,slova ani u žádného z mých úspěchů. ,,Ale mami,já nechci. Zvládnu to sama" pokusila jsem se jí přesvědčit,už v slzách. ,,Ne,ve 14ti letech se nedokážeš sama uživit a poznat otce ti prospěje."
Ačkoliv jsem k tomu muži moc nechtěla,zvědavost mi nedala. ,,A kdo to vůbec je?" zašeptala jsem opatrně. ,,Tvůj otec je..." následovala delší odmlka. ,,...Říšský kancléř... Adolf Hitler" vydechla matka těžce a sklopila pohled k zemi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Doufala jsem,že se za chvilku probudím a zjistím,že to byl jen sen. Omluvila jsem se mamce,že si půjdu lehnout,že to potřebuju zpracovat a v hlavě si to urovnat. Došla jsem se rychle osprchovat a pak jsem si lehla do postele. Dlouho dobu se mi hlavou honily otázky ~Opravdu je to pravda? Doufám,že to celé je jen noční můra. Proč zrovna on? A proč já?~ Civěla jsem do bílého stropu a kolem jedné ráno se mi podařilo usnout. Když jsem ráno otevřela oči,stále jsem doufala,že to byl jen sen. Ovšem když jsem se vyhrabala z postele a mamka mi řekla,abych si zabalila věci,tak jsem zjistila,že to sen opravdu nebyl. Bylo načase připravit se na otce a bohužel i na smrt mé milující matky. Vylezla jsem z pokoje,protože mě mamka volala na snídani. Sedla jsem si ke stolu před připravenou snídani a podívala jsem se na mamku sedící naproti mě. ,,Opravdu tam musím...?" zeptala jsem se. ,,Ano" řekla mamka a tiše si povzdechla. ,,Mami...prosím určitě bych to...zvládla..." zkusila jsem ještě,ale bez úspěchu. Mamka zavrtěla hlavou na náznak nesouhlasu. Pak už jsem mlčky dojedla svou snídani q odebrala jsem se do pokoje. Sklesle jsem si sedla na postel a povzdechla jsem si. Nechtělo se mi od mamky pryč. Bála jsem se,že jí už nikdy v životě neuvidím,což bylo nejvíce pravděpodobné a to mě dost ubíjelo. Když jsem se konečně sebrala,tak jsem si i proto své vůli začala balit nějaké věci do menšího cestovního kufru. Po tvářích mi stekly slzy a mírné vzlyky se mnou trochu otřásaly. Konečně jsem měla hotovo,došla jsem za mamkou a opravdu pevně jsem ji objala. Ona mi objetí oplatila a já se rozbrečela ještě víc. Po pár okamžicích už otřásaly vzlyky i s mou matkou. Bylo mi jí tak strašně moc líto a ještě víc mi bylo líto,že jsem ji musela opustit,když jí bylo nejhůř a potřebovala pomoct.