Seděl jsem v čekárně a civěl na červené dveře. Proč nejsou černé?
,,Pane Smith pojďte dál." Psycholog se na mě příjemně usmíval. Vstal jsem a vešel dovnitř. Zavřel za mnou. ,,Posaďte se Johne. Nevadí vám, že vás oslovují křestním jménem?" Zavrtěl jsem hlavou a sedl si do pohodlného křesla. ,,Dobře Johne. Dáte si něco k pití? Vodu, čaj, kávu..?"
,,Vodu prosím." Vzal z police sklenici, nalil do ní ze džbánu vodu a položil ji přede mě. Pak se naproti mně posadil.
,,Johne, jistě víte, že jste tu kvůli vaší ženě." Sklopil jsem hlavu, aby nebylo vidět, jak mi slzí oči. Chvíli bylo ticho. ,,Není tu něco, co byste mi chtěl říct, Johne? Mohlo by vám to pomoct se ulevit." Zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí. Ani si nepamatuju jeho jméno.
,,Lidi na mě... zírají. A když se na ně podívám zpátky, tak se rychle otočí jako bych tam úplný hlupák a nevšiml si toho! Všechno je tak... černé, tak... pochmurné , ode všad se vytratily barvy..." Tiše jsem vzlykl. ,,Všechno je tak... tak" Nedokázal jsem to popsat. Nikdy dřív jsem takovou beznaděj necítil.
,,Tohle je při ztrátě někoho blízkého zcela běžné, Johne." To mi teda pomohl. Znovu jsem tiše vzlykl.
Vzal jsem pevný provaz s katovskou smyčkou na konci a pevně jej upevnil na trám na stropě. Pak jsem si smyčku omotal kolem krku. Pevně jsem ji utáhl.
Po tváři mi stekla slza.
,,Jdu za tebou, lásko."
Zhluboka jsem se nadechl a podkopl židli.
Tak to bychom měli. Je to sice malinko depresivní, ale to tak občas bývá, ne? Tak tam hoďte vote, koment, subscribe a užívejte si zbytek dne.
