Sedím ve vlaku, v ruce držím fotku a koukám z okna. Za ním utíká zelená krajina plná keřů, stromů a vlčích máků. Míjíme sloupy s elektrickým vedením.
Opřu si hlavu o okenní sklo a zavřu oči. Před očima se začnou mi míhat vzpomínky. Výkřiky, výbuchy, tma, světelné záblesky a pach smrti.
,,Můžu si přisednout?" Zvednu hlavu. Ve dveřích kupé stojí dívka, zhruba stejně stará jako já. Kývnu, ale nemluvím. Nemůžu. ,,Děkuji." Posadí se naproti mně a usměje se. Úsměv jí neoplatím a jen skloním hlavu.
Je smutné vědět, že ona neví, co se děje za zdmi města. Co se děje zvenčí jejího bezpečného světa.
Zakloním hlavu a znovu zavřu oči. Snažím se usnout, ale výbuchy bomb a granátů v mé hlavě mi to nedovolují. Zamračím se.
,,Jste v pořádku, pane? Můžu vám nějak pomoct?" Zavrtím hlavou a zhluboka se nadechnu. ,,Vážně vám nic není? Nevypadáte moc dobře." Znovu zavrtím hlavou a pokusím se na tváři vykouzlit úsměv. Vyjde z toho spíš nepříjemný škleb. Nakonec odvrátím pohled a stisknu v ruce fotografii svých prarodičů.
Vracím se domů. Neustále si opakuji v hlavě. Vracím se domů. Domů. Druhou ruku pevně sevřu v pěst. Nehty se mi zaboří do dlaně tak hluboko, až mi po zápěstí steče teplý čůrek krve. Nevšímám si toho.
Podívám se na dost pomačkaný a poškrábaný obrázek v své dlani. Přejedu palcem po babiččině tváři. Zůstane tam špinavá šmouha. Pokusím se ji setřít, ale nepodaří se mi to.
Podívám se ven z okna. Míjíme zrovna políčko s osadníky.
Temná obloha. Výstřely z pušek, výbuchy granátů, létající střepiny a křik zraněných a umírajících vojáků.
,,Ryane, vpřed!" Začnu se škrábat přes hliněný val. Vystrčím hlavu kousek přes okraj. Kolem hlavy mi létají kulky. Přikrčím se. ,,Hni se!" Kapitán mě nakopne do zadku. Vylezu ven. Kulky mi létají kolem hlavy. Běžím. Soustředím se na svůj přerývaný dech a na nohy, abych neklopýtal. Řezavá bolest v rameni...
,,Pane?" Průvodčí mi třese ramenem. Chytím ho za zápěstí a odtrhnu mu ruku od bolavé části paže. Spražím ho pohledem. Průvodčí mi pohled opětuje, ale po chvíli očima uhne.
,,Máte doklady pane?" Do těsného kupé se protlačí policista. Kývnu. Sáhnu do kapsu a vytáhnu svoje papíry. Podávám mu je. Je to běžná rutinní kontrola na každé zastávce.
Policista mi je vytrhne a začne si je prohlížet. Vytáhne papír s mou fotkou a jménem. Papír podrží vedle mého obličeje a přejíždí střídavě pohledem z mé fotky na můj obličej a zpátky. Nakonec kývne.
,,Děkuji pane." Podává mi papíry zpět. Vezmu si je a zastrčím zpět do kapsy.
Najednou vlak začne brzdit. Skřípání kol je velmi hlasité a nepříjemné.
Vykouknu z okna. Do protisměru jede rychlík. Taky brzdí. Průvodčí se objeví vedle mě, podívá se na protijedoucí vlak a vykřikne.
Sepnu a zvednu ruce a začnu se modlit. Otče náš, jenž jsi na nebesích...
Náraz, hluk, křik... Tělo se mi vymrští dopředu a narazí na protější zeď. Bolest....
