Charlie seděl v autě a řídil. Byl nervózní. Čekal ho pracovní pohovor do nové práce a on věděl, že pokud ji nedostane, bude totálně v hajzlu. Byl sakra nervózní.
Bylo půl šesté ráno a Charlie jel po rovné venkovské silnici. Do města to měl daleko.
Asi po půl hodině vjel do města. Bylo teprve šest, ale Charlie si ještě musel vyzvednout oblek a nasnídat se. Postranní uličkou vjel na náměstí. Bylo prázdné, kromě pár holubů.
Zaparkoval na parkovišti u hotelu a vystoupil z auta. Rozhlédl se po cukrárně. Když ji zahlédl, vydal se jejím směrem. Už mu křičelo v břiše. Když tu byl naposled, ověřil si, že cukrárna otevírá v šest a že podává snídani.
Podíval se na hodinky na levém zápěstí. Šest deset. Přešel náměstí a zatáhl za kliku u cukrárny Bledý slepec.
Dveře se s cinknutím otevřely. Usedl ke stolku v rohu. Leželo tam ranní vydání místních novin. Otevřel je a přelétl pohledem titulky. Zdražují se brambory... Ministr zdravotnictví se vyjádřil k začínající chřipkové pandemii...
Když k němu přišla servírka s platynovými blond vlasy hozenými do účesu na Marylin Monroe a zeptala se ho, co si dá, objednal s kávu a míchaná vejce s topinkami.
Vyhlédl z okna. Už začala jezdit i první auta. Z domů vycházeli uspěchaní muži ve fajnových oblecích a ještě lepších cylindrech.
Pak ale zahlédl to dítě. Na první pohled nic zvláštního - asi čtrnáctiletý, vysoký chlapec s tak plavými vlasy, že by nad ním Hitler zaplesal a ve školní uniformě - ale v jeho očích bylo něco zvláštního - neco divného.
Charlie se prudce zvedl, až malém převrhl stůl. Ten pohled znal.
"Hned se vrátím." Křikl na Marilyn Monroe, která právě přicházela s objednánými vejci a kávou a vyrazil ke dveřím. Přesně tenhle pohled měla jeho sestra chvíli předtím, než si podkopala stoličku. Už jí v tom nedokázal zabránit.
Rozrazil dveře. Chlapec se rozhlédl a když uviděl přijíždějící auto, vydal se svižným krokem k němu. Charlie přidal do kroku. Pak se rozběhl. Kluk už udělal krok do silnice. Teď už sprintoval, aby to stihnul.
Vrazil do chlapce, čímž ho odmrštil zpátky na chodník. Pak uslyšel houkání klaksonu. Oslnila ho světla reflektorů a pak ucítil prudký naráz. Poslední věc, která mu proběhla hlavou před tím, než dopadl na zem byla věc, kterou říkala jeho nevlastní teta. Děti nosí smůlu.
