Lovec - Matčina loutka

Na základně

Všechno to začalo před několika měsíci na jednom lovu. Byl jsem pokousán a poraněn nějakým neznámým tvorem. Rána se nehojila, takže jsem tušil, že se v tu ohavu neproměním. Nebyl jsem si však jistý a tak jsem zamířil na jednu z místních základen Calaverů.
Dveře se se skřípěním otevřely a s dalším a velkou ránou zavřely. Začal jsem scházet po schodech dolů do podzemního komplexu, který Mexičtí lovci vlastnili.
„Stilesi! Stále ignoruješ rozkazy a lovíš na vlastní pěst?“ Ozvala se menší hnědovlasá dívka s brýlemi, oděná v laboratorním plášti.
„Já žádné rozkazy nemám. Tedy pokud jsou ostatní tupouni schopni dokončit svou práci a nenechají se rozervat na kusy, ale to snad víš, Law.“ Řekl jsem.
Lawrence Doughová se na mě usmála. Byla to energická laborantka zabývající se lykantropií, ale i jedy zbraněmi, léky a folklórem. Byla to specialistka, i když byla jen o pár měsíců starší, než já. Byla ve svých oborech jedna z nejlepších - pokud tedy nešlo o folklór a legendy. Tam jsem si držel prvenství já. Nebylo divu, že byla tady. Calaverovi si vybírali jen ty nejlepší.
„Hej, potřebuji, abys mi udělala krevní testy.“ Řekl jsem.
„Stalo se snad něco?“ Zeptala se.
Ukázal jsem jí své předloktí. Z kůže zbyly cáry a dost to krvácelo. Tušil jsem, že se to bude hojit dlouho, i když Calaverovi experimentovali s magií.
„Yaikes. Co tě ožužlalo?“ Zeptala se, vzala jehlu, opatrně ji i přes rozervané maso zapíchla do žíly a začala odebírat krevní vzorek.
„Nevím. Vypadalo to jako chodící mrtvola. Ale zombie to nebylo.“ Řekl jsem.
„Výsledky bych měla mít během pár minut. Bez na ošetřovnu. Ať ti to vyčistí. Nebylo by hezké, kdybys do toho chytil infekci.“ Řekla.
„Ano, mami.“ Obrátil jsem oči a dal se k odchodu.
„Vítej zpátky, zlato.“ Řekla tiše.
Usmál jsem se.
„Díky.“ Odpověděl jsem stejně tiše a odešel.
Vztahy nebyly mezi lidmi ze základny, jako byla ona, a lidmi z venku, jako jsem byl já, moc podporovány. Proto jsme moc nedávali najevo, že spolu chodíme. Miloval jsem ji celým svým srdcem. Překonala dokonce i Lydiu a to už bylo co říct.
Přišel jsem na ošetřovnu a nechal zdravotníky, ať se o to postarají. Myslí jsem byl u zprávy, kterou jsem musel sepsat. Blbá invaze. Nedostatek lovců zajistil, že Calaverovi přešli do polovojenského režimu. Každý lovec musel sepisovat hlášení o svém lovu a posílat je na vedení. Obvykle dostávali rozkazy. Půjdete tam a zabijete to a to. Já byl výjimka. Věděli o daru, který jsem měl. Věděli, že sám uznám za vhodné, kam jít a co dělat. I tak jsem jim, ale musel posílat záznamy o své činnosti.
Odešel jsem do svého bytu. Tady jsem žil. Pokud jsem tedy zrovna nebyl venku. Takže jsem tu nebyl moc často. Zrovna jsem si odložil, když někdo zazvonil. Přešel jsem ke dveřím a otevřel. Byla to Law.
„Máš chvilku?“ Zeptala se tiše.
Stalo se něco? Měnil jsem se? Bylo to zlé?
„Jo, jasně. Pojď dál.“ Řekl jsem a otevřel dveře.
Vešla dovnitř a sama zavřela.
„Co se děje?“ Zeptal jsem se.
„Hele, nebudu chodit kolem horké kaše..“ Řekla.
Zíral jsem na ni. Něco bylo špatně. Teď už jsem si tím byl jistý.
Zpříma se mi zadívala do očí. „Stilesi.. Ty nejsi Stilinski..“