Zemřel mojí rukou

44 9 5
                                    

Procitám do slunečného rána. Potěší mě to, protože už dlouho se střídaly chladné a deštivé dny. Třeba bych si konečně mohla vyléčit kašel a rýmu, které mě už tak dlouho pronásledují, napadne mě a sama pro sebe se usměji.

Vlastně se divím, že jsem ještě schopná ty koutky úst pozvednout vzhůru. Když totiž člověk žije sám uprostřed lesa, opravdu nemá moc příležitostí se smát.

Mohla bych zajít do města, naposledy jsem se celkem bavila, uvažuji a vybavuji si vzpomínky na vtipné příhody, které se mi tenkrát odehrávaly před očima.

Musela jsem svůj úsměv skrývat. Žebrákům do srandy není. Vždycky, když jdu do města nebo vesnice, musím se tvářit, vypadat a chovat jako žebračka. Jinak by mě mohl někdo poznat a udat vojákům. Moc dobře vím, že by to mohlo znamenat moji smrt.

Hledají mě. Hledají dceru vůdce povstání. Ale on už je po smrti i s celou rodinou. Jen ta jediná dívka uprchla. Šatalin. Ale to už nejsem já. Nejsem ta dívka, která v klidu žila se svojí rodinou a pro povstání dělala jen to, co řekl otec.

Jsem lovkyně. Divoké stvoření, které se živí lovem, sběrem plodů a občas i krádeží.

Možná proto mě děsí plakáty vylepené po sloupech. Je na nich moje tvář. Tvář člověka, kterým jsem byla před rokem.

Já se ale změnila. Kruté podmínky, ve kterých žiji mě změnili. Dokážu se o sebe postarat. Dokážu si najít jídlo i sehnat oblečení. Ale chybí mi lidský kontakt. Chybí mi někdo, kdo by si se mnou povídal. Kdo by se se mnou hádal, kdo by mě v pláči utěšoval a kdo by se se mnou smál.

Proberu se ze zamyšlení a posadím se. Sluneční paprsky prosvítající korunami stromů mě lechtají na tváři. Podívám se dolů a nepatrně se mi zatočí hlava.

Mám strach z výšek. Už odmalička. A teď sedím na stromě. Co nejvýš to jde. Dělám to tak každou noc, abych se skryla před vojáky, kteří i po roce marného hledání občas pročesávají les.

Snažím se se uklidnit. Jsem přivázána. Přivázala jsem se provázkem ke kmeni stromu. Jako pokaždé. Ještě nikdy se mi na stromě nic nestalo. Nespadla jsem dolů. Něco v mojí hrudi se sevře. Už zase. Proč se pořád děsím hlubin? Proč?

Zhluboka se nadechnu a vypustím ze svých plic všechen vzduch. Potom natáhnu ruku a rozšmodrchám smyčku.

Bez jediného pohledu dolů sundám svůj luk a vlastnoručně vyrobenou tornu s šípy a čutorou z větve, kde byly pověšeny.

Zaposlouchám se do zpěvu ptáků a snažím se v něm najít sebemenší praskání větví či zvuk lidského hlasu. Nic neslyším.

Slézám dolů. Hbitě, rychle. Dolů se nedívám. Z poslední větve seskočím a při dopadu se mírně zhoupnu v kolenou. Jediný zvuk, který způsobím je prasknutí větvičky pod mými chodidly.

Vduchu si zanadávám na svoji nešikovnost. Nesmím vydat ani hlásku. To je jediná možnost, jak uniknout před vojáky. Jak přežít.

Už mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, co by dělali, kdyby mě chytili. Nejspíš by uspořádali velkou veřejnou popravu, aby všichni lidé viděli, jak jsem skončila. Aby ztratili naději.

Je to sice divné a z jistého úhlu pohledu i bizarní, ale lidé ve mě věří. Věří, že jsem uprchla a že jim přijdu na pomoc. Že budu pokračovat ve šlépějích svého otce.

Ale já se bojím. Nevím, co mám dělat. Nevím za kým jít. Potřebuji někoho, kdo by mi poradil. Kdo by mi řekl, co dělat. Ale já nikoho nemám. A tak tu přežívám. A snažím se žít, co nejdéle, aby i naděje lidu žila.

Zemřel mojí rukouKde žijí příběhy. Začni objevovat