Vlastní cestou

Pod klenbou z hvězd

          V setmělém pokoji ponořeném do ticha ležel na futonu patnáctiletý chlapec. Oči měl otevřené, upřené na strop. Zprvu se opravdu pokoušel spát. Věděl, že by měl. Jenže po dnešku se upadnutí do bezedné temné propasti zapomnění zdálo téměř nemožné.

          Kdykoliv zavřel oči, znovu to viděl. Endeavora řítícího se z nebe po tvrdém zásahu od zatím asi nejsilnějšího Nómu! Endeavora ležícího na troskách budovy, jejíž svrchní patra na počátku svého souboje rozsekal silnými plameny na malé kousky... A ten kdo mu to způsobil, temný tvor, se skláněl nad aktuálně nejlepším hrdinou Japonska, jakoby pro něj vůbec nebyl soupeřem!

          Spolu s tou vzpomínkou se Shotovi vrátily i pocity, které jej v daný okamžik zaplavily. Pocity, s nimiž si nevěděl rady. „Stanu se hrdinou, na kterého budeš moci být hrdý. Hrdý na to, že tvůj otec je nejlepším hrdinou. Tím nejsilnějším..." to mu otec řekl po jednom z dodatečných tréninků před získáním dočasné licence. V té chvíli nevěděl, jak by měl reagovat. Ohledně něj... si stále nebyl jistý, co je nebo není správně...

          Řekl mu, ať si dělá, co chce. Přesto! Někde uvnitř cítil slabé zadostiučinění. Ten samý muž, který dohnal matku k šílenství a pro kterého nebyl celá léta víc než nástrojem, mu řekl, že bude usilovat o jeho uznání. A ten samý hrdina byl právě při téhle své snaze těžce zraněný!

          Bolelo to. Poznal už v životě mnoho podob bolesti, ale už dlouho se nic nepřiblížilo pocitu, jakoby mu někdo prohnal ostří nože hrudí. Tokoyami, Yaoyorozu, Kaminari, Uraraka, Asui, Kirishima, Midoriya, Bakugo, Sero... Všichni měli zraky přilepené k témuž výjevu na obrazovce. Na rozdíl od něho se ale dozajista mohli nadechnout.

          Oči se mu rozšířily. Dokonce malý plamínek odskočil od jeho levé tváře. Pevně scvakl zuby. Měl pocit, že pokud tak neučiní, začne křičet.

          V televizi přirovnávali současné dění k incidentu ve čtvrti Kamino. Tohle ale nebylo stejné. Nesmělo být!

          A pak se Endeavor zvedl. Vypadalo to, že dokáže bojovat už jen silou vůle a svých plamenů. Viděl to ještě někdo, kromě něj? Utržil další rány. Znovu a znovu se zvedal. Přesto! Ta reportérka mlela o ztrátě Symbolu míru, kterým byl All Might. Ve chvíli kdy panikařící dav utíkal a hrozilo, že někdo skončí ušlapán, měla tu drzost říct do éteru něco takového!

          Shoto nevěděl, jestli spolužáci slyšeli těch pár tichých slov, která procedil skrz zuby na její adresu. Sám registroval příchod pana Aizawy pouze okrajově. Právě se na reportérku totiž rozkřičel nějaký růžovovlasý kluk ve snaze zastat se Endeavora. Úplně, jakoby Shotovi dokázal číst myšlenky. Kéž by tam tak mohl být! Kéž by taky mohl něco dělat!

          Sledoval svého otce. Zářil na nebi v ohnivém tanci. Byli s Nómu tak rychlí, že kamera stěží stíhala zachytit jejich pohyb jako něco víc než pouhé šmouhy.

          Přidal se i Hawks. Upoutal Nómovu pozornost a pak svými divokými pírky popohnal ohnivého hrdinu kupředu. Zvláštní, že hned neshořely... V té chvíli nad tím ale Shoto nepřemýšlel. Srdce mu bušilo tak rychle, že kdyby ještě zrychlilo, dozajista by mu vyskočilo z hrudi.

          Přestože bojovali ve vzduchu, nenechával Endeavorův žár chladnými ani lidi v ulicích. Nikdo už bezhlavě neutíkal. Krčili se, aby je vlny horkého vzduchu neodvály kdovíkam... Dokonce i ta reportérka stěží zvedala hlavu.

          „Endeavor stále bojuje... I přesto že trpí... a má potíže... Stále bojuje!" křičela do mikrofonu.

          Shotovi zpoza víček unikla slza. Znovu pevně zaťal zuby. Levou dlaň sevřel v pěst. Přesto, jak se jindy ovládal, mu po ní v té chvíli přeběhl další malý plamínek. Už to nevydržel. Potřeboval něco udělat. Když tam nemohl být, tak alespoň něco říct. Vyslovit a vyslat tak podporu k někomu, kdo se konečně jednou taky snažil chovat jako hrdina...