Vlastní cestou

Ve stínu snu

          Ráno se spolužáci z 1-A postupně scházeli. Snídali na kolejích, takže byli odkázáni na to, co si sami udělají. Za dobu svého pobytu už si ale zvykli.

          Rodiče jim pravidelně posílali peníze. Díky Iidovi a Yaoyorozu utvořili jakýsi třídní fond, do kterého každý pravidelně přispíval. Vše bylo propočítáno tak, aby každému zbylo i něco na jeho vlastní útratu. Vybrané peníze se následně používaly na nákupy věcí, které byly potřeba pro všechny. Včetně jídla samozřejmě.

          Seznam co za potraviny se koupí, tvořili všichni postupně. Když kupříkladu došlo mléko, ten kdo dopil poslední, jej připsal na nákupní seznam v kuchyňce. Nakoupit se pak chodilo jednou maximálně dvakrát do týdně, dle potřeby. Museli vždy dostat povolení k opuštění pozemků, takže častější nákupy by byly neefektivní. A dvojice, které do obchodu pod kopec chodily, se po každém velkém nákupu střídaly. Pořadí a složení dvojic pak viselo na nástěnce, aby bylo všem na očích.

          Díky tomu bylo na koleji více méně pořád co jíst a každý si mohl udělat snídani podle své aktuální chuti. Tedy... Pokud zrovna někdo nesnědl něco, na co měl chuť Kacchan. Zkazit hned po ránu náladu nejvýbušnějšímu klukovi ze třídy, to opravdu nebyl dobrý nápad.

          „Midoriyo, dáš si čaj?" zeptala se vlídně Uraraka.

          „Ehm," přitakal zelenovlasý chlapec sedící na pohovce.

          Hnědovláska usedla vedle něj a podala mu šálek, který s povděkem přijal.

          „Není za co," usmála se na něj.

          Pak se ozvala rána jako z děla.

          „Zabiju tě, Tupej ksichte!" rozkřičel se Bakugo na Kaminariho, který před ním utíkal z kuchyně.

          „Okamžitě toho nechte!" okřikl je Iida. „Ještě jeden výbuch, Bakugo, a budeš celý měsíc uklízet společný prostory!"

          „HA?!" Bakugo zkřivil rty a zcvakl zuby. Věnoval Iidovi pohled plný nesmiřitelného hněvu.

          Midoriya se při pohledu na spolužáky pousmál.

          „Vše je při starém," podotkla Uraraka svým skoro zasněným hlasem.

          „Ehm," přisvědčil Izuku. „Jakoby se nic nezměnilo." Sice to řekl, ale po včerejším dni a dnešní noci si byl jistý, že opak je pravdou. Něco se změnilo. Ve společnosti. I v něm samotném. Musím se při tréninku zeptat All Mighta, co to znamená! umanul si. Přeci není možné, aby si každou noc, kdy bude trochu neklidně spát, rozbíjel dveře na balkon, ne?

          To ale nebylo jediné, co mu přidělávalo starosti. Todoroki se totiž ve společných prostorách ještě ani neukázal.

          Pravda, neexistovalo žádné pořadí, ve kterém by vstávali. I když by se dalo říci, že jejich spolužák obvykle býval na nohou jako jeden z prvních, neplatilo to pro každý den. Za jiných okolností by si asi jeho ranní absence sotva všiml. Tentokrát to ale bylo jiné. Midoriya totiž nemohl dostat z hlavy jejich noční setkání.

          Měl o něj starost. Na Todorokim bylo vždycky těžké poznat, jak se cítí, nebo co se mu honí hlavou. Ten pocit, jako dnes v noci, už z něj ale jednou měl. Dal by ruku do ohně za to, že svádí nějaký vnitřní boj.

          Už-už by se býval zvedl a šel se po něm podívat, kdyby právě v té chvíli Todoroki nesjel dolů výtahem.

          Vystoupil, brašnu přehozenou přes rameno. Tiše všechny pozdravil svým typickým odtažitým: „Dobré ráno," a pak zmizel v kuchyňce.