Vlastní cestou

Pátrání po emocích

          Yoarashi Inasa seděl v autobuse na zadních sedadlech a trpce hleděl z okna. Utshumishi Camie seděla vedle něj, vzhlížela se v kapesním zrcátku a rtěnkou napravovala vady na svém make-upu.

          Neuniklo jí, jak je její spolužák neobvykle vážný. Myslela si, že po získání licence nezavře celou cestu pusu a bude se nad ní rozplývat a rozebírat, co všechno teď bude moci dělat. Jenže Inasa ne. Nedalo jí to, naklonila se k němu, že měla obličej téměř u jeho, oči do široka rozevřené.

          Nereagoval.

          „Stalo se něco?" zajímala se tiše.

          Spolužák s sebou trhl, až se jejich hlavy srazily.

          „Au," vyhrkla Camie a chytila se za čelo.

          „Omlouvám se!" spustil překvapený Inasa a protože byl zvyklý omlouvat se s úklonou, dal si další ránu o opěrku sedadla před sebou.

          Camie se začala smát a nevěděla jak přestat. Inasa na ni asi půl vteřinky jen koukal a pak se začal smát společně s ní.

          „Um, chtěla jsi něco?" zeptal se vysoký kluk s černými vlasy na ježka své blonďaté spolužačky, když se jim konečně podařilo uklidnit.

          Dívka se musela dlouze zamyslet, jak a proč že celá situace vznikla. Pak jí to ale trklo!

          „Byl jsi neobvykle vážný," naznačila. „Stalo se něco?"

          Inasa se podrbal vzadu na krku a povzdechl si.

          „Pro mě jsou hrdinové ti nejvášnivější lidé na světě," řekl, co tu a tam někomu opakoval. „Jenže i když se Todoroki změnil od vstupní zkoušky, a já se s ním pokouším kamarádit, pořád je odtažitý a chladný. Získal licenci stejně jako my a ani se neusmál!" stěžoval si.

          „Aha," odtušila Camie, která netušila co na to říct. „Možná, že jen neumí projevovat emoce, tak jako ty?" zamyslela se nad tím, div že se jí nekouřilo z uší.

          Inasa se na ni otočil. Blondýnka byla roztomilá s tím prstem před rty. Spousta kluků ze třídy si myslela, že je neodolatelná. Dokonce slyšel dva druháky, jak se bavili o tom, že by před ní roztál i ledovec...

          „To je ono! Camie, jsi génius!" rozkřičel se Inasa tak nahlas, že jim jejich učitel sedící u řidiče věnoval káravý pohled.

          „Um? Já?" zamrkala překvapeně.

          „Ty sis s Todorokim vyměnila číslo, že?" pokračoval Inasa, jakoby její otázku přeslechl.

          „Ehm," přikývla.

          „Myslíš... mohla bys...," sepjal ruce v prosebném gestu, „ pozvat ho na rande?"

          Camie opět nechápavě zamrkala.

          „No... můžu," přiznala. Koneckonců se jí Todoroki líbil od prvního setkání. Taková žádost jí ale od Yoarashiho překvapila.

          „Vážně? Děkuju! Děkuju moc! Camie, jsi skvělá!"

          „Proč to chceš?" musela se zeptat.

          Inasovy tváře nabraly růžovější odstín a uhnul pohledem.

          „No... říkal jsem si, že kdyby ho políbila taková hezká holka jako ty... že by možná nějaké emoce ukázal..."

          Vidět spolužáka v tak silných rozpacích jí pobavilo.

          „Dobře," odsouhlasila mu. Jediný problém byl v tom, že U. A. přešla na systém kolejí a Shiketsu se nacházela na druhé straně Japonska. Možnost, že by se někde sešli, tak byla docela malá.

          „Napíšu mu," rozhodla se a pak sama zrudla, když viděla, že se Inasovy oči rozzářily jako dva onyxy.

          Shoto seděl v autobuse prakticky na stejném místě, jako na cestě ke stadionu. Zavrněl mu mobil. Měl ho jen na vibraci, aby nikoho nerušil. Cítil, že mu přišla smska a z nějakého důvodu ho napadlo, že mu možná píše Midoriya, aby se zeptal, jak dopadli. Říkal si, že by to bylo přesně v jeho stylu. Pohlédl na display a viděl, že mu píše Utshimisi ze Shiketsu. Nechápal proč, ale trochu ho to zklamalo. Hodil ten divný pocit za hlavu a raději si zprávu přečetl: „Ahoj Todoroki. Jak se cítíš? Jsi spokojený, že jsi získal licenci? Já jsem z toho úplně u vytržení! Nechtěl by ses třeba příští víkend sejít, abychom to oslavili?"

          Sám sebe přistihl, že na text konsternovaně hledí a nevěří vlastním očím. Chtějí to oslavit? Se mnou...? Nemohl tomu uvěřit. Měl bych na to reagovat? Věděl, že by měl. Nebylo slušné ponechat otázku bez odpovědi. Ale jak?

          „Ahoj Utsumishi, také mám radost. Nevím, jestli budu mít příští víkend čas, musím dohnat vše, co jsem kvůli licenci zameškal. Omlouvám se, možná někdy jindy?" Sice to napsal, ale vlastně by byl raději, kdyby mu už nenapsala.

          „Dobře, ale nemysli, že na to zapomenu. Určitě se musíme sejít!" Přišla mu odpověď možná až příliš vzápětí. Ne, opravdu nechápal, proč by měl kdokoliv stát o jeho společnost...

          „Dobře..." Bylo vše, co na to dokázal odepsat. Pravda byla, že kdyby na ten den nikdy nedošlo, cítil by se rozhodně méně nervózně. Mělo by ho ale vůbec něco takového znervózňovat?

          Nechal to raději být. Potřásl hlavou a raději si pustil hudbu do sluchátek. Cesta bude ještě dlouhá...