Celý kontinent - aiwiiwia1 petronella0writing
Průměr bodů: 6
Brouzdala jsem se bosá v ledově studené vodní říčce uprostřed skalnatého údolí. Kolem mě šuměly stromy, s jejich listy si jemně pohrával teplý letní větřík. Sluneční paprsky mě příjemně hřály na tváři a já cítila, jak mě slunce dobíjí pozitivní energií. Ptáci hvízdali své ranní písničky, které se ozvěnou nesly do dáli a opět se znovu vracely k doslechu mých uší. Připadala jsem si jako střed vesmíru. Kolem mě se točilo vše, co jsem potřebovala k tomu být šťastná a spokojená. O nohu se mi otřel pstruh, jeho slizké šupiny mě vyděsily, až jsem nadskočila a vyjekla.
„Neříkej mi, že se bojíš malé rybky!" zpoza starého dubu se s ďolíčky od úsměvu na tváři vynořil Jakub. V záři slunce, které mu tak krásně podtrhlo jeho světlounce zelené oči a zvýraznilo tak jeho pihatou tvář, vypadal ještě lépe. Když ke mně došel, prohrábl si své husté havraní vlasy a přitáhl si mě k sobě. Objal mě a vtiskl mi do vlasů sladký polibek.
„Ale kdeže, jen jsem byla myšlenkami mimo," usmála jsem se na muže, kterého miluji již od dob našeho dětství, „mám docela obavy, jestli to zvládneme, víš?" Úsměv mi zmizel z tváře, zvážnila jsem při pomyšlení na to, co nás nevyhnutelně čeká.
„Barborko, snad jsme si slíbili, že o rozdělení Pangei už nebudeme mluvit. Jak to má být, tak to tak bude. Co se má stát, stane se. Ale jedno vím jistě - nás dva to rozdělit nemůže, dobře?" sklonil se, aby mohl políbit i náš malý uzlíček štěstí, který v sobě nosím.
„Ano, slíbili. Ale to bylo před pěti lety! Když byl Soudný den ještě tak daleko. Vždyť víš, stejně dobře, jako já, že dnešek je den, kdy se můžeme vidět naposledy! Že dnes je den, kdy super kontinent Pangea rozhodne, kdo z dvojic párů spolu může žít navždy a kdo z nich se musí navždy rozdělit, a být tak odsouzen k životu bez své milované polovičky. A já - já mám strach, Kubo. Mám strach, že - „
„- Ne, Baru, nic neříkej. Pojď ke mně," držel mě pevně v objetí, jako by to měla být naše poslední společná chvilka.
„Lásko, je nás celkem osm lidí, to jsou čtyři páry, ano? Dle úmluvy, kterou jsme podepsali, abychom mohli po Velkém třesku žít na Pangee, jsme souhlasili s tím, že na ní budeme tři sta milionů let žít, než nadejde chvíle jejího rozdělení. V den, kdy se z celého kontinentu - Pangei - stane sedm menších samostatných kontinentů. Zároveň jsme také slíbili, že na celém kontinentu budeme žít v harmonii s ostatními páry, budeme se vzájemně respektovat a spolupracovat. A dopředu jsme věděli, že při rozdělení spolu zůstane jen jeden jediný pár, který bude hoden společnému životu. Víme, že ostatní tři páry se nenávratně rozpadnou, oddělí se od sebe a už se nikdy neuvidí. Tak jako tak by nám mělo být ctí, že se staneme prvními obyvateli a předky nových kontinentů. My to ale zvládneme, ano? Jsme lepší než ostatní páry, chytřejší, šikovnější, nadanější. Milujeme sebe navzájem víc, než dokážou oni milovat cokoliv jiného dohromady. U Pangei, jak já tě miluji, Barunko!"
Chtěla jsem věřit, že má pravdu. Že to právě my dva budeme tím jediným párem, který spolu zůstane, že budeme těmi, kteří položí základy životu v tak perfektním kontinentu.
„Zvládneme to. Miluji tě," položila jsem si hlavu na jeho vyrýsované rameno. Dodalo mi to odvahu a pocit klidu.
„Jakým kontinentem by ses stala nejraději?" položil mi otázku, která mezi námi dost často visela ve vzduchu.
„Evropa," bez váhání jsem odpověděla, „když myslím na Soudný den, vidím nás jako Evropu. Líbí se mi ze všech kontinentů nejvíc - ty stromy, řeky, rybníky a jezera. Myslím, že Evropa se Pangee povedla ze všech kontinentů nejvíc."
Ano, byla jsem do Evropy zamilovaná ještě dřív, než vůbec existovat začala.
„Souhlasím, taky bych chtěl být Evropou. Je tak krásná a čistá - jako ty," láskyplně na mě mrkl, když mě jemně pohladil po paži, „a taky myslím, že Sarah s Jacobem rozhodně napůl získají severní a jižní Ameriku. Cho zase Asii. Pro Zuhura je připravená Afrika." Jeho úvahy se rozrostly do doslova světových rozměrů.
„Jo," přikývla jsem, „tak uvidíme, jak to dopadne. Za chvíli to zjistíme."
...
Na shromáždění se sešly všechny existující páry, my ale byli jediní, kdo se láskyplně držel za ruce. Nocí se ozvalo hromobití a z potemnělého nebe mezi nás začaly dopadat blesky, které v zemi vytvořily praskliny. Ty nás od sebe rozdělily, ostrůvky kontinentů nás odnášely pryč. Já Jakuba pořád pevně držela za ruku. Věřila jsem, že to dokážeme.
Z noci jsme vypluli jako partneři zakládající evropskou rasu lidí. Dokázali jsme to a zůstali jsme nerozděleni. Pangea nás za naši neumírající lásku, věrnost, odvahu a mír v duši obdarovala tím nejvzácnějším, co nám mohla nabídnout. Stali jsme se srdcem Evropy - krásnou, přívětivou zemí pojmenovanou Česká republika. A naše dítě se stalo přátelským Slovenskem.
