Spěchám na tramvaj která by mi měla za pět minut jet,proto běžím. Koupím si lístek a nastupuji do tramvaje. Sednu si až dozadu, dám si kapucu na hlavu a dám mým slzám volný průchod. Proč brečím? Mám přítele který to asi v hlavě nemá v pořádku a mlátí mě. Pokaždé když se od něj snažím odejít tak mě buď zmlátí a nebo slibuje že se změní. Ale já ho pořád miluju a tak zůstávám...Chvíli takhle potichu brečím dokud si ke mě nesedne nějakej kluk.
"můžu si sednout?" proč se ptá když už si sem sedl?
"jo" šeptnu tiše
"jsi v pohodě?"
"jo" zase tiše šeptnu
"nejsi v pohodě, vidím to" sundá mi kapuci a koukne mi do očí
Jenom jsem si kapuci zase nasadila a koukala z okna
"jsem Richard" představí se
"Ema" šeptnu
"hezky jméno Em"
"děkuju"
"co se stalo že brečíš?"
"neřeš, je to v pohodě" otřu si slzy
"víš že mi to můžeš říct, ja to nikomu neřeknu"
"neznáme se tak ti nebudu říkat něco co neví ani má kamarádka" prsknu na něj
" no tak sorry ale ja se ti snažím pomoct"
začne mi vyzvánět mobil, tak se kouknu kdo mi volá, jasný Nikolas...
"Kde si?!" křikne do telefonu
"jsem u kamarádky.."zalžu
"běda jestli ji něco řekneš, víš že to nemusí dopadnout dobře že jo?"
"j..jo"
"zítra budeš do pěti doma"
"do..dobře"
zavěsil to, otočím se na kluka vedle mě jak že se jmenuje? Richard? Jo to bude ono. Hleděl na mě jako na vraha. Nejspíš ten telefonát slyšel, logicky když sedí hned vedle mě a Niko do toho telefonu celkem dost řval
"u kamarádky?" nadzvedne obočí
"ne a ani nebudu. Udělám to jako minule"
"jak minule? To si taky nejspíš svýmu klukovi řekla že jedeš ke kámošce a byla jsi jinde? neříkej že ho podvádíš" zasměje se
"ne nepodvádím, a minule jsem byla celou noc venku a vrátila jsem se ráno když už byl v práci"
"a proč si celou noc venku než aby jsi byla s nim?"
"protože mám svoje důvody?" štípe me v očích
"tak budeš spát u mě tím pádem"
"co?! ani se neznáme a už u tebe mám přespat?"
"jo, nenechám tě celou noc venku"
"no to Teda ne" vstanu a chystám se vystupovat jelikož se blížím k zastávce kde budu asi vystupovat. Jenže on si stoupne taky a jde zamnou
Vystoupím a otočím se za sebe. Stojí tam
"to jako co děláš? vážně teď půjdeš zamnou?"
"ja tu bydlím kotě" zasměje se a ukáže na panelák zamnou
"tak to jo" otočím se a jsem na odchodu
"nikam" hodí si mě přes rameno a jde semnou do paneláku
"heeej! pusť mě!" křičím
"říkám že spíš u mě a ne někde venku" položí mě na zem
"faaajn" protočím panenkami. Jenže to si jenom mysli že souhlasím.
"si myslím" přivolává výtah
ja se rozuteču ke vchodu
"hej hej hej" chytne mě kolem pasu. To mi připomnělo Nikolase....takhle mě drží abych nemohla utéct z bytu...proto začnu nekontrolovaně brečet
"ne prosím, já už nechci" vzlykám, přitom je to kluk co mi chce pomoct a né ublížit. Teď ho nevidím jako toho kluka co se mě v tramvaji ptal na to proč brečím...teď si ho moje hlava představuje jako Nikolase kterej se chystá zaútočit....
ČTEŠ
💔I hate you 💔 Ff:koukr
FanfictionOn mě zachránil když jsem byla zlomená...po pár letech mě zlomil taky