One more word, Oliver

•FORTY•

Bylo horko. Měl jsem nohy zabořené do vlhkého písku a mokrý neoprén mě před pařícím sluncem aspoň částečně chránil. Na prknech jsme zatím nebyli moc dlouho, ale už teď jsem cítil, že dnes je to o něco náročnější. Bouřlivost moře posledních pár dní přidávala na intenzitě. Vítr, který podporoval masité vlny, zkoušel naši stabilitu a z přímých paprsků- v kombinaci se slanou vodou- mě bolely oči.

Po několika pokusech, co jsem se neúspěšně skácel pod hladinu, jsem si šel odpočinout na břeh. Reyna seděla na rozložené zelené osušce a četla si. Její kůže začínala nabírat růžový odstín, i když se mazala opalovákem jak zběsilá. To já se nikdy nespálil a krému na sobě neměl ani kapku.

Sledoval jsem, jak se daří ostatním, ale i na nich bylo vidět, že podmínky jsou dnes opravdu únavné.
Chtěl jsem vzít na prkno i Nanu, ale dneska to vážně nepřipadalo v úvahu.

Po chvíli jsem vzal surf a vrátil se zase do vody. Vydržel jsem tam zhruba dvacet minut, když mě nohy a záda začaly pálit přetížením. To přece neni možný. Unaveně jsem si na prkno sedl a nechal chvíli nohy volně vznášet ve vodě. Pohlédl jsem na břeh. Jakmile jsem očima našel Nanu, neuniklo mi, že vedle ní sedí Will. Neubránil jsem se myšlence, že sedí možná až moc blízko. V zadu v mysli jsem zas ucítil ten nepříjemný pocit, jako bych byl znovu na tom večírku a díval se jak náramně si svou přítomnost navzájem užívají.

Nebuď žárlivej debil, napomenul jsem se.

Viděl jsem po chvilce, jak William bere svůj surf a míří do moře.
Já slezl jsem z prkna, šel naopak ven z vody a zapíchnul ho na břehu do písku.

Sedl jsem si vedle Reyny na osušku a otřel si obličej od slané vody.

„Stejně to nechápu," řekla a hodila si do pusy nějakou křupku.

„Co?" zeptal jsem se s pohledem na moře.

„Jak to děláš. Jak se hýbeš, že to vypadá tak dobře," vysvětlila, což si zasloužilo můj úchecht.

„Vždyť dneska je to fakt hrozný. Vůbec mi to nejde, voda je těžká, slunce pálí a moje nohy jsou jak z kamene."

„Fakt? Šlo ti to pěkně," pronesla nechápavě.

Pohlédl jsem na ni s úsměvem. To mi ale úsměv hned zase zmizel.

„Ježiš, jsi celá spálená," dotkl jsem se hřbetem ruky její tváře.

„Sakra, já si říkala, že mi neni úplně dobře," odpověděla zamyšleně.

„Jak jako, že sis říkala? To nepoznáš, že je ti špatně?" nechápal jsem.

„Já nevim, asi jsem se začetla," pokrčila rameny. „Bolí mě hlava."

Povzdechl jsem si.

„Úžeh. Odvezu tě domů," zvedl jsem se a vzal ji za ruce, abych ji pomohl vstát.

„Hele, klidně ji tam hodíme, my jedem," ozval se Ian vedle Franklina.

„Už?" Podivil jsem se.

„Je to zbytečný, akorát bych se zrakvil," mávl rukou a sáhl pro ručník.

„Je to v pohodě?" pohlédl jsem na ni tázavě.

„Jo, v klidu," odpověděla. I tak jsem o ni měl starost.

„Nebudem tady dlouho, doma jsme za chvíli, jo?" řekl jsem hladě ji po rameni.

„Mám úžeh, neumírám," odfrkla si.

Na její poznámku nebylo třeba nic říkat. Sbalila si těch pár věcí, co měla s sebou a vyrážela s klukama domů.