before you go [cz]

kapitola první

Do kavárny vtrhla už na první pohled velmi rozrušená dívka a sotva se usadila do jednoho ze smaragdových sametových křesel, rozklepaly se jí ruce a ona se marně pokoušela skrýt svůj obličej před světem.

Po příchodu servírky si objednala velké karamelové capuccino a pořádný kus smetanového dortu. Nedokázala však do sebe vpravit ani jedno sousto, než se rozvzlykala a při prvním usrknutí mléčné pěny se začala dusit.

„Jsi vpořádku?" překvapil ji za zády chraplavý chlapecký hlas a vzápětí k ní neznámý mladík natáhl ruku, držíc sklenici vody.

„Ne, ale kašli na to, stejně mi už nikdo nepomůže," odvětila a rukávem luxusního svetru si setřela z oválného obličeje slzy a rozmazanou řasenku.

„Nešpiň ten kašmír, tady máš kapesník," opět k ní napřáhnul ruku a podal jí jemný kus látky, „mimochodem, jsem Maximilian, nebo klidně jenom Max."

„Fleurette." Podívala se na něj uplakanýma očima a poprvé si Maximiliana pořádně prohlédla. Každý by si asi řekl, že je opravdu pěkný. Velké, světle modré oči, blond vlasy s pečlivě sčesanou pěšinkou, která mu vedla přímo prostředkem hlavy... Fleurette musela přiznat, že to byl opravdu její typ.

„Těší mě, krásná Fleurette. Řekneš mi, co se tedy děje?" usmál se na ní a odhalil řadu krásně bílých zubů. Dívka se mu pokusila úsměv oplatit a na krátký moment se její pohled střetl s očima Maximiliana. Plaše sklopil zrak a usadil se vedle ní.

Fleurette se zhluboka nadechla, odhrnula si z obličeje prameny dlouhých rudých vlasů a stočila svoje bujné kadeře do uzlu na temeni. Malinko popotáhla a otřela si nos, než začala.

„Víš... To je fakt divné, říkat to někomu, koho neznám, když to ví jenom moje máma a nevím, jestli–" rozmluvila se, než ji Maximilian přerušil.

„To je jedno, Fleur, pověz mi to, prosím."

„Fleurette."

„Promiň, Fleurette, povíš mi to teď?"

„Maximiliane, já..." pokusila se o to znovu, ale hlas se jí zlomil. Napila se karamelové kávy, párkrát se zhluboka nadechla a poté opět začala plakat. Blonďatý chlapec si přisedl blíže a obejmul dívku kolem ramen. Jemně jí přejížděl konečky prstů po zádech a hladil jí ve vlasech.

Fleurette se začaly v hlavě zmítat všechny její myšlenky a vzpomínky.

„Mám rakovinu a dali mi jeden rok života, plus mínus pár měsíců. Umřu."