Můžu být rád, že mám štěstí

Prolog

Tato kniha by nikdy nevznikla bez mé dlouholeté, nejlepší kamarádky. Moc ti děkuji za výpomoc a neustálé povzbuzování. Tobě patří velké díky. Vážím si tě a jsem rád, že si v mém životě.

Díky, že si to se mnou vydržela!

Nastalo klidné, slunečné, sobotní ráno a z kuchyně byla cítit smažená vajíčka. Vstanu z postele a jen se protáhnu. Bože to byla, ale noc. Mám na sobě triko s logem mojí oblíbené hry - „Catch Octopus!" Chvíli jen tak sedím na posteli a zírám do prázdna, ale poté se konečně přemluvím vstát.

Zamířil jsem do koupelny, abych se trochu upravil. Přejdu k zrcadlu a hned si všimnu mých hnědých vlasů, které nabývají prapodivných útvarů. Ježíš já dneska vypadám, pomyslel jsem si. Poté vezmu do ruky svůj kartáček a dám si na něj pastu. Následně si začnu čistit zuby a jen hledím na svůj odraz v zrcadle. Poté jsem si i opláchl celý obličej a své kadeře jsem se pokusil nějak urovnat.

Pomalým, a ještě stále ospalým krokem se šourám do kuchyně a moje matka - Adeline, což je robustnější dáma ve středních letech. O své černé jemně vlnité vlasy si dost pečuje. Přijde mi celkově roztomilá. Její oči jsou podobné, jako mé. Základ má zelený a zbytek je pomíchán několika dalšími barvami. - mě hned oslovila: "Jak si se vyspal, Lucasi?" Mile se na ní usměji a jednoduše odpovím: "No byly už lepší noci." Nasnídám se a pak přejdu do pokoje, kde mě hlavně zajímá můj šatník. Začnu se převlékat do černých džínů a černého trika. Nejsem emo, ale prostě černá je ... úžasná.

Když jsem byl hotový, přišla mi zpráva od Jane - mojí nejlepší kamarádky - , že se máme sejít na hřišti. Opustit jsem svůj pokoj. Procházím kuchyní a tam vidím sedět mojí sestru Andreu. Ani se na mě nepodívala. Zajímá jí jen její mobil a sociální sítě, neboli žije život tak zvané e-girl. "Jdu ven!" Zakřičím ve dveřích a opustím malý rodinný dům.

Basketbalové hřiště je naše oblíbené místo a taky tady jsme se tenkrát seznámili a ano první krok udělala ona. Vždy byla přátelská. Na základní škole nás spojil náš humor. Zde na hřišti se odehrávali vše důležité okamžiky našeho "vztahu" . Například jsme se jednoho dne dozvěděli oba o tom druhém, že pocházíme z chudších rodin. Následně jsme třeba našli společnou nenávist pro ty zbohatlíky.

Když jsem se blížil, všiml jsem si, že tam už Jane seděla, jakmile mě zahlédla, se slovy vstala: „Hej Lucu, slyšel jsi to?" se zmateným výrazem jsem k ní došel a zeptal se s údivem: „Co, jestli jsem slyšel?" Jane se nadechla a spustila: „Prý se něco pokazilo v centru Atlanty. Prý něco v laboratoři, že tam je zmatek a mluví se prý i o kanibalismu." Zastaví její monolog, protože zřejmě přemýšlí. „Co myslíš?" To je nějaká blbost. Odbyl jsem ji rukou: „Bože, ty taky uvěříš každý kravině! Však z tohohle jsme si taky dělali srandu, jak všechna média zveličují kvůli views. Stejnak jen někomu spadla nějaká zkumavka." Nejdříve protočím očima, ale poté se i zasměji se, a ještě jsme si chvíli normálně povídali a pak jsme se rozhodli jít oba domů na oběd.

V našem sousedství se všichni odjakživa znali, což bylo někdy výhodou někdy ne, co si budeme. Bydleli jsme na jih od centra. Měli jsme tu slepou ulici, kde bylo pár domů. Obyvateli byli například jedna rodinka s dvojčaty nebo hned vedle nás Martha a její dcera.

Když jsem přišel domů, všiml jsem si výrazu svého nevlastního otce Thomase. Nikdy jsem ho nechápal. Občas mi přišel, že se zbláznil, takže ani tentokrát jsem ho neřešil. Mnohdy měl poněkud divné výjevy chování, ale já už po nějaké době rezignoval a přestal si ho všímat. Nikdy jsem nepochopil, co na něm máma vidí.