Profesionální FEMME FATALE (bts ff)

Chycena ve vlastním ponížení

Vystoupil z auta a šel mi otevřít dveře a pomoct ven z vozu. To už mezitím nedělal, ale dnes, jak cítil, že mi není dobře, tak se zase choval dost odlišně. Natáhl ke mně dlaň a pevně tu moji stiskl, aby mi pomohl na nohy. Přitahoval mě tím pádem trochu blíž k sobě, kdy jindy je lepší chvíle na to zakopnout? Samozřejmě, že lepší chvíle nebude.

A tak jsem si při výstupu obratně podkopla nohu, aby si mě musel, chudinku strašlivě zmoženou zlou zlou migrénou, chytat. Uznávám, že by mi udělal solidní čáru přes rozpočet, kdyby svědomitě uhnul, abych při tom pádu nesrazila i jeho. Já ale věřila v jeho gentlemanství a vyplatilo se to. Upadla jsem mu přímo do náručí, nechala se mužně obejmout, abych byla v bezpečí, ještě jsem u toho vzdechla úlekem a překvapením, jako ta nejspanilejší ze všech spanilých pannen. Pohlédla mu do očí a bojovala s potřebou jít opět zvracet z těch prudkých pohybů. Teď ne! Teď se to nehodí!

Hleděl na mě dolů, objímaje mě okolo pasu, dlaň, za kterou mě jistil, mi držel stále ve svém sevření.

„Neublížila jste si? Neměl jsem vás dnes nutit nikam chodit," vyrazil ze sebe starostlivě. Zůstala jsem na něm viset, aby mě jen tak nemohl pustit.

„Nenutil jste mě, to já chtěla jet."

„Můžete se postavit?" *Hmm, tak co? Vydržím tu voňavku a nechám se odnést s vyvrknutým kotníčkem, nebo to nedám? Upřímně je mi fakt blbě, ale tohle je perfektní příležitost. Vydržela jsem už i horší věci, přeci.*

„Myslím, že ano," pronesla jsem a postavila se, načež jsem s hlasitým stenem zase padala k zemi spoléhaje, že mě ještě moc nepustil a zvládne mě zachytit hravě, což se pochopitelně stalo. Chytila jsem se ho okolo ramene a demonstrativně se ohlédla po své nožce. „Můj kotník," špitla jsem bolestně a zakroužila s ním, abych se hned na to mohla bolestí natisknout jemu na hrudník.

„Propána! Leo snad jste si neublížila?! To vypadá vážně," začínal se o mě hodně bát, četla jsem mu to na očích.

„Ale ne ne, to nic. Vydržím to," vybrala jsem lehce prohlédnutelný lživý tón, aby mu bylo jasné, že ze sebe dělám hrdinku, ale samozřejmě to strašně bolí.

Jsou dva typy mužů. Muž zachránce, který pozná, že lžete, abyste ho moc neobtěžovaly tím, jak vás to bolí, a bez řečí vás sebere do náručí, aby vás chrabře odnesl. Druhý typ je muž debil, který také pozná, že mu lžete a bolí vás to, jen nechcete být na obtíž, ale s klidným svědomím vás v tom nechá, protože jste řekla, že to zvládnete sama. Když sama, tak sama, a odkráčí někam do hajzlu, kde bude chladně pozorovat, jak se s tím vy sama perete. Je zvláštní, že v Asii všeobecně převládá druhý typ mužů, tedy debilové. Byla jsem si téměř jistá, že provokatér by mě sebral do náručí, možná i manager, ale u Jina, který trval tvrdošíjně na tom, že se jeho vlastní bratr musí prvně omluvit, než přijde domů, jsem si nebyla jistá.

„Pomohu vám," pronesl a jal se mě podpírat, abych mohla jít, ale s jeho pomocí. *No dobře, řekněme, že ne debil, ale blbeček možná. Ach jo!* Kulhala jsem mu dostatečně dlouho, než ho to přestalo bavit a do toho náručí mě nakonec sebral. Ještě se u toho omluvil a dovolil se slušným: "Mohu?" Jistě, že mohl, když už jsem ho k tomu donutila.

„Je mi tak stydno," hlásala jsem a samým studem jsem mu zabořila hlavu do hrudi, abych se pomyslně schovala. Lehce se napřímil a znatelně ztuhnul. Držel mě o něco křečovitěji. *Ale do háje, on si stříká tu vůni i na oblečení, ale ne!* Vyjelo mi v mysli, opravdu vážně jsem teď musela rozdýchávat velmi rychle přicházející nevolnost, protože jsem nosem naprosto perfektně trefila pyžmové ložisko. Kdybych se chtěla trefit, tak se netrefím. Nemohla jsem dopustit, jít zvracet, ale ono to vypadalo, že to se mnou tentokrát smlouvat nebude... *Bože to né! To né! To je trapné, jsem na to až moc krásná!!* Je to zvláštní, ale tenhle argument nepomohl. Jsou chvíle, kdy víte, že už to neudržíte! Okamžitě jsem se zvedla nesmírně prudce. „Pusťte mě Jine, hned! Hned!" Poznal podle neskutečně závažného tónu, že něco opravdu není v pořádku a postavil mě na zem, jak jsem se mu drala z náručí dolů. Odpotácela jsem se opíraje o cizí auto někam za kapotu, aby na mě nebylo vidět a zcela nedůstojně pokřtila pneumatiku černého mercedesu. Moji obhajobou bylo, že si to zasloužil, protože skrz zadní okno bylo vidět podle plyšové hokejky a šály se značkou klubu, že majitel je hokejový fanoušek. Nemám ráda hokej, takže to měl za to. Držela jsem se za nárazník a ztěžka vydýchávala.