Po pár minutách přišla konečně mamka z práce, byla unavenější než nikdy jindy. ,,Mami, ty teda vypadáš. Běž si lehnout vzbudím tě na večeři!''...
Hned jak bouchli dveře od mamčinýho pokoje, začala jsem s vařením. Otevřela jsem ledničku, ale nic tam nebylo. ,,Možná bych furt nemusela vyžírat ledničku.'' Pomyslela jsem si a mířila ke dveřím, vzala jsem si bundu, udělala culík a vyrazila do obchodu. Cestou jsem přemýšlela co bych tak mohla udělat, ale jedijý rychlý a zdravý jídlo mě napadl salát s kuřecím masem. Málem jsem začala slintat nad tou představou.
Vešla jsem do obchodu, vzala košík do ruky a namířila jsem si to k zelenině. Nakoupila jsem něco málo do ledničky a šla směrem k ledničce, ale všimla jsem si menší skupinky kluků co si mě prohlížejí a smějí se. Schválně jsem šla kolem nich a řekla ,,Bacha ať ti ten prst neupadne.'' Asi jsem jim dala další důvod proč se mi smát, ale co už. Slyšela jsem jen v dálce jak se mě jeden kluk zastává, neměla jsem sílu se otočit, protože i přes moje ubrečený oči bych ho asi s námahou viděla. Zaplatila jsem a raději se rychlou chůzí vydala domů.
,,Hej, počkej!'' slyšela jsem zamnou nějaký chlapecký hlas. Nevěděla jsem jestli myslí mě, ale i tak jsem se otočila a zstavila. Moc jsem mu do tváře neviděla, když běžel. Těsně předemnou se zastavil, sundal kapuci a já teprve v tom momentě poznala kdo to je...
,,Ahoj já jsem Max, ten cizinec. Chci se ti omluvit za kluky. Jsou hloupý...!'' ,,Ani ty nevypadáš nijak rozumně, jinak by ses ani s takovýma nezahazoval!'' A dala jsem se zase do chůze. ,,Ale tak počkej, nebuď tak zlá!'' řekl. Nijak jsem nereagovala a raději jsem zrychlila. ,,Proč mi to tak lidi komplikují? Proč mě nenechají být? To jim za to stojím?'' moje otázky, ale zůstali bez odpovědi.Konečně jsem stála před domem, zaštrachala jsem v kapse od bundy pro klíče, odrmkla a bouchla dveřmi, ale pak mi došlo, že mamka spí tak jsem se snažila být potichu. Vyložila jsem nákup na stůl a začala umývat salát, nakrájela jsem si zeleninu a kuřecí maso, který trochu orestovala na pánvičce. Uvařila jsem si těstovina a vše jsem smíchala dohtomady. Uložila do ledničky a koukla na hodiny: ,,No bezva, teprve 5 hodin.''
Vyšla jsem schody a nakoukla do máminýho pokoje, ještě stále spala. Sedla jsem si před pokoj a sesunula se na zem. Chrozně mi chybí ty časy, kdy jsme byli s bratrem malý a měli jsme celou rodinu pohromady. Zase se mi vrhly do očí slzy. ,,Achjo, kam se poděly ty časy?'' A najednou se mi vryla do mozku, vzpomínka z tátovýho pohřbu. Vlastně já tam nebyla, nechtěla jsem. Vyčítám si to do teď, ale já na to neměla sílu. Celý ten den mě přemohl a já usla před pokojem.
,,Mio? Pojď si lehnout do pokoje!'' řekla máma a já se poslušně přesunula do svého pokoje. Ani nevím kolik bylo hodin, ale usla jsem brzo. Probudilo mě až pípání budíku...
Tak první seznámení s Maxem je za námi, tento příběh, ale zdaleka nekončí a čeká nás ještě dost parných chvil.
Jestli se ti tato část líbila, určitě tady zanechej like nebo komentář, udělá mi to velkou radost :3
ČTEŠ
Luck cz/sk
AléatoireJako skoro každý teeneger tak i Mia tráví své odpoledne na Facebooku s hlasitou hudbou a depkou ze života, ale ozve se upozornění na žádost o přátelství, to není tak zvláštní, ale přece něčím je to vyjímečný...