Křižovatky našich životů

11. Georgova teorie vyššího dobra

Josefína seděla na chodbě ve třetím patře, sekce hřbitov. Ano tohle bylo na jejich škole skutečně používané označení. Právnická fakulta byla opravdu velká, a navíc chodby  lemovaly atrium kolem dokola a celé to bylo dosti nepřehledné. A jelikož na jedné straně sousedila budova se hřbitovem a na druhé s řekou, pro lepší orientaci se běžně používala označení sekce řeka a sekce hřbitov. Ujeté, jako všecko na téhle škole. 

Do začátku zkoušky měla ještě skoro hodinu, ale tentokrát nebyla na vině jen její posedlost časovou rezervou, ale i fakt, že byla příliš nervózní. Příliš nervózní, než aby seděla doma a čučela do blba dokud nebude čas jít. To radši čučela do blba tady; nedávalo to sice moc smysl, ale komu na tom záleží. Prostě už to chtěla mít za sebou, aby mohla nový akademický rok začínat s čistým štítem. 

Její pozornost právě upoutal komický pár, ze kterého si dělali s Lindou srandu snad už od prváku. První šel ctihodný starý muž v mnišském rouchu kdo ví jakého řádu, ruce spojené za zády - profesor vyučující církevní právo. Za ním cupital proplešatělý muž mezi třicítkou a čtyřicítkou, oblečen tak, že jeho oděv doslova křičel cosi o bezprecedentní absenci vkusu, nebo možná barvosleposti - profesor vyučující římské právo. Mladší z mužů v ruce třímal malý talířek s kouskem dortu a lžička, odložená vedle zákusku celou dobu cinkala v rytmu chůze.

Takto spolu chodili pořád a všude; na přednášky, do menzy, snad i na toalety. A ještě k tomu ta jména, Josef Rajmund Petera a Záboj Slovák. Tahle dvojice byla tak trochu legendou a hlavně předmětem čilých dohadů, o jejich vztahu se zrodily četné teorie. Linda dokonce podnikla menší soukromý experiment, při kterém po mladším profesorovi pár týdnů házela očkem, jestli se jako chytí. No, nechytil, ale párkrát se pod jejími pohledy pěkně orosil.

Každopádně jejich procházka třetím patrem byla pro Josefínu vítaným rozptýlením. Po chvilce se ovšem ztratili v jedné z učeben a tak byla zas ponechána samotě. Myšlenky jí zabloudily ke dni, kdy se viděla naposledy s Georgem.

Ze vší té whisky, kterou zdolali předchozí večer, se tehdy vzbudila se slušným bolehlavem, čemuž vůbec nepomáhalo ani sluníčko, které jí nemilosrdně svítilo přímo do obličeje. Pomalu otevřela oči a zrak jí padl na zmuchlanou peřinu vedle ní, následně na její vlastní oblečení poházené na zemi; v tu chvíli si uvědomila, že je pod přikrývkou nahá. V hlavě se jí začínaly vynořovat mlhavé vzpomínky na včerejší večer. Láhev whisky, tanec, smích a pak už jen změť nahých těl, vášnivé polibky, dotyky a vzdechy. Panebože! Vyskočila z postele, došla si vyčistit zuby a pak na sebe hodila aspoň kalhotky a Georgeovo tričko, které našla u dveří, a rozpačitě se vydala do kuchyně.

George tam stál, na sobě jen kalhoty, opíral se hýžděmi o kuchyňskou linku a v ruce držel hrnek s kávou. 

"Ahoj," zazubil se na ni. "Jsi nějaká bledá, není ti špatně?"

"Ne, jen mě trochu bolí hlava," odvětila nejistě. Chvíli tam jen tak stála na místě a pak se odhodlala zeptat se na to, co ji teď zajímalo ze všeho nejvíc. "Ty, Georgi," najednou už vůbec nebyla bledá, spíš jí pěkně zahořely tváře. "My jsme spolu...to? spali?" vysoukala ze sebe obtížně a pohledem hypnotizovala jeho nahý perfektně vypracovaný hrudník. 

George odložil kávu, opustil svou pozici u linky a líným krokem došel až před Josefínu, načež ji jedním prstem jemně přiměl zvednout bradu a koukat se mu do tváře.

"Jo, a bylo to zatraceně fantastický," pronesl nonšalatně a několik dlouhých okamžiků jí upřeně hleděl do očí, skoro jako by se snažil v nich najít odpověď na otázku, kterou ani nepoložil. Pak mu však ztvrdly rysy a on se vydal k baru, kde si sedl na stoličku a hlavu si na okamžik složil do dlaní.