Křižovatky našich životů

12. Lasagnová tradice

Na nadcházející víkend, první adventní, se těšila i netěšila zároveň. V pátek měli s Tomem v plánu zajít na adventní trhy v centru města. To byla ta dobrá část, protože i přes davy lidí, předražený svařák a zmrzlé ruce, si to vždy perfektně užila. S vánočními trhy totiž pravidelně přicházela i ta jedinečná atmosféra prodchnutá vůní skořice a cukroví, osvětlená svíčkami za okny a blikajícími světýlky (i když je pravda, že některým jejím sousedům by měl někdo udělat menší přednášku o dobrém vkusu) a dýchající klidem a těšením se. Jenže hned v sobotu ráno měla o tuhle senzační náladu přijít. Její mámu totiž v práci povýšili a pořádala proto doma menší snobský večírek, na kterém si přála mít i svou dceru. A dcerunce se pochopitelně nechtělo, nejen kvůli Mirkovi, i když na toho měla od posledně řádnou pifku, ale i kvůli tomu cestování. V sobotu ráno tam, v neděli večer zpět, opruz. Ale co mohla dělat? V jakémsi zvláštním rozpoložení mysli to matce slíbila, ačkoliv tam obvykle jezdí až na Vánoce, a teď už to nemohla jen tak vzít zpět.

V pátek dopoledne jí od práce, ano skutečně od práce, protože v pátek měla školu naposledy někdy v prváku, vyrušilo zvonění telefonu.

Tom. Chtěl se prý zeptat, jestli by jí nevadilo, kdyby s ní na ty trhy nešel. Kamarád totiž pořádá na poslední chvíli párty, v Praze, a potřebuje s tím trochu pomoct.

Povzdechla si. Co mu na to má sakra říct? Buď bude lhát, že jí to nevadí, zatímco bude zuřit a zklamaně sedět doma, nebo mu na rovinu řekne, že jí to vadí a on s ní nakonec půjde, ale celou dobu bude mít před očima jeho otrávený obličej. Ani jedna varianta nebyla zrovna výhrou.

Nakonec se rozhodla, že si nenechá zkazit náladu, ať si klidně jde pařit, ona půjde na trhy sama. Tak.

O chvíli později telefon zvonil znovu. No co sakra ještě chce?

"No?" Zahučela do telefonu otráveně, "co ještě potřebuješ?"

"No promiň, to jsem teda čekal větší nadšení."

"Cože?" Chvíli nechápala, co to ten Tomáš mele, pak jí ale došlo, že to nebyl Tomášův hlas, ale...

"Georgi? Jsi to ty?"

"Ježíš, kdo by to byl? Že ty sis zase zapomněla vzít brýle a nevidíš na displej?" dobíral si ji.

"Ale ne," protáhla, "jen jsem před chvílí mluvila s Tomem, tak jsem myslela, že je to znovu on," vysvětlila a opřela se do opěradla židle, tenhle hovor bude delší.

"Jak se máš? Ještě ses nepřizabil?"

"Mám se fajn, ale to si povíme později, teď nemám moc času."

Tomu nerozuměla, proč jí teda volá, když teď nemá čas? Ale to už George pokračoval.

"A ty vlastně taky ne, měla bys zajít na nákup."

Svraštila obočí. Tohle taky nepobrala. "Cože? Proč bych měla jít na nákup?"

"No přece proto, že já v lednici nic nemám," řekl s naprostou samozřejmostí.

"No ale k čemu ti..." a v tom jí to došlo!

"Ty přijedeš?" vyjekla nadšeně až George na druhé straně musel jistojistě oddálit telefon od ucha, jinak by s největší pravděpodobností ohluchl.

"Kdy? Co by sis dal? Co mám uvařit?" vychrlila na něj jako kulomet.

Ještě jí stihl povědět, že přijede okolo třetí, a s tím se rozloučili, už musel končit. Josefína okamžitě odložila telefon a běžela zkontrolovat, jak je na tom její lednice a spižírna a došlo jí, že se vlastně nevyjádřil, no nevadí. Posledně tvrdil, že miluje lasagne, tak mu udělá zase lasagne, na jiný způsob.