Křižovatky našich životů

16. Jedna šílenost za druhou

Krátce před čtvrtou hodinou jí George volal, že už je tady, vykoukla proto z okna a spatřila před domem jeho auto i jeho samotného. Opíral se o vůz a čekal na ni. Krátce mu zamávala a odešla se rozloučit s mámou i Mirkem, ještě jednou jim poděkovala za dárky a za pár minut se již s menší sportovní taškou přes rameno a krabičkou cukroví v ruce hnala po zasněženém chodníčku k brance.

"Ahoj!" Zavolala na něj vesele a následně mu ladně vplula do náruče, neb jí na sněhu podjela noha.

George se zasmál.

"No ahoj," odpověděl na pozdrav, zatímco ji chytal, aby neupadla a pak ji pevně stiskl v objetí, "kdybych věděl, že se mi budeš takhle vrhat do náruče, jel bych snad ještě rychleji."

"Moc vtipný. Pojeď, určitě nás šmírujou za záclonou," zavelela a už házela tašku do kufru, krabičku zajistila v menší boční přihrádce a následně nasedla na sedadlo spolujezdce. George upoutal pohyb v okně, zamával směrem, kde za sklem svítily dva obličeje a nasedl také. Netušil, že celá tahle scénka její mámu jen utvrdila v tom, že se skutečně děje něco nekalého. Vždyť odjela tak narychlo, s cizím chlápkem, kterého jim údajně nemůže představit, v luxusním autě drahém jako prase. Je to jasné, ta holka se tahá s mafiánem, přinejmenším.

Ještě než nastartoval, obrátil se na ni a vážně se zeptal: "Ty, Jo, je pravda, že je tady v Brně nějaký orloj, co vypadá jako...ehm," odkašlal si, ale ani nemusel pokračovat, bylo jí jasné o čem mluví.

"Jo, to je, proč?" zbystřila, byla zvědavá, co z něj vypadne za volovinu.

"Tak to je hustý. Jedeme, vyfotíme se tam! To mi totiž fakt nikdo neuvěří."

"Zapomeň, nebudu se s tebou fotit u obřího... ty-víš-čeho. A stejně už bude za chvíli tma." Odbyla ho nesmlouvavě. George se ji ještě snažil přemluvit, ale neuspěl.

"Stejně mi dlužíš fotku, a musí to být ještě dneska, dokud jsi ráda, že mě vidíš." Zachytil její nechápavý pohled a tak dodal: "No, za pár dnů ti polezu krkem a kdo se pak má na ty škleby koukat."

"Hele," dloubla ho do žeber, "laskavě nebuď drzej, nebo nedostaneš svůj dárek."

Uf. Tak tohle byla trošku podpásovka. Určitě to nevyslovila úmyslně jako dvojsmysl, ale jeho mozek si to tak rozhodně přebral. Ani nevěděl jak a proč, ale najednou měl před očima ji jako svůj dárek, jen v prádle a lodičkách. Nebylo jednoduché tu představu z hlavy vyhnat, a už vůbec ne od doby, co se spolu vyspali, už věděl, o co přichází. Jenže jeho názor se nijak nezměnil. Zamrkal a zvedl ruce na znamení, že se vzdává a prohlásil, že už teda raději nic říkat nebude.

Pak konečně vyrazili domů. Cesta ubíhala vcelku rychle a poklidně, míjeli totiž naprosté minimum aut, všichni si zřejmě užívali první svátek vánoční se svými rodinami někde v teple a ne jako ti dva blázni na D1.

Po pár písničkách začali z rádia vyhrávat Rammsteini a jakmile si to George uvědomil, omlouval se a instruoval svou spolujezdkyni, ať tam klidně pustí, co chce, na co má náladu. Ona se na něj jen usmála a odvětila, že to je v pořádku, že si je docela ráda poslechne a uvelebila se v sedadle pohodlněji.

George vytřeštil oči. "Cože? Já jsem snad špatně slyšel. Od kdy?"

Josefína se záhadně ušklíbla, pokrčila rameny a pronesla: "Ani nevím, párkrát jsem si je pustila a některé písničky jsou docela fajn."

"To jsem ti tolik chyběl?" žertoval, ale lhal by si do kapsy, kdyby tvrdil, že ho to nenapadlo.

Josefína se ošila a upřela na něj své čokoládové oči. "A když řeknu, že jo?"