Pohádky (rozhodně ne) pro děti

Baron Hrabiš a jeho chechtáky

Na světě to tak bývá, že někteří lidé mají pokladnice plné spoustou zlata a stále je jim to málo. Podobně jako strýček Skrblík nebo Robin Úd, který bohatým bral a chudým mával, ani baron Hrabiš nikdy neměl dost. Všechno to začalo za vlády Boleslava Krutopřísného, kdy se náš hrdina narodil. Tehdá to ještě žádný baron nebyl, ale už v té době měl rád ty motýle. Také se mu tuze zalíbily dadaistické texty, jež mu matka četla před spaním.

Jak tak vyrůstal a dospíval, dost často ho rodiče posílali na hrad k Boleslavu aby se tam něčemu novému přiučil, a také že přiučil. Už od puberty kradl spoužákům peníze na obědy a velice rád si je syslil jen pro sebe. Nikdo mu na to nikdy nepřišel, neboť vždy ukázal prstem nějakého nevinného troubu kolem. Jak tak Hrabiš rostl stával se z něj čím dál větší parchant. Zašlo to až tak daleko, že byl donucen emigrovat z království Hornomaďarského do bohatšího sousedního království. V něm se mu líbilo, protože zde vládlo stádo volů a Hrabiš mezi ně výtečně zapadl.

Jak šel čas, tak si baron hrabiš syslil čím dál více peněz. Dokonce jich měl tolik, že utrácel za naprosté nesmysly. Tu si koupil tiskárnu, tu koupil pole a nechal naň zasít řepku, a támle pro změnu si nechal postavit soukromé sídlo, jenž nazval Liščí norou. Pro toto sídlo si vybral příhodné místo, daleko od civilizace v lesích kdesi nedaleko hradu Žebráku, na němž sídlila královna Židonie, kterou často navštěvoval. Obyčejným občanům samozřejmě nesděloval své příjmy. Sorry jako! A pokud se na ně začaly až moc vyptávat, vždy tyto lidi dokázal umlčet. Ostatně tomu se naučil od Boleslava Krutopřísného.

Například se ho ptali, jak přišel k penězům za které vybudoval vybudoval kolchoz Prdofart, nebo kde se vzaly peníze na stavbu Ličí nory? On ale dobře věděl, jak odvětit na všechny tyto zvídavé doatzy. Byl to zkrátka mistr a naprosto přesně věděl, jak za sebe skládat slova tak, aby nedávaly smysl a zároveň byly odpovědí na všechny otázky světa. Za tyto činy byl nejednou oceněn.

Pár let se nic nedělo, Hrabiš nedával mrd a dále vládl svým poddaným, ač nebyl králem. Dokonce splodil i několik dětí z nihž byl největší chloubou a zároveň zklamáním byl nejstarší syn André. Tomu totiž nešlo lhát jako jeho otci, nicméně otocově strategii rozuměl dokonale. Baron ho pověřil správou svého majetku v době jeho nepřítomnosti a tak kolchoz pod rukama Andrého dál vzkvétal.

I stalo se, že chudý lid chtěl od barona, který si žil na úkor druhých, vysvětlení k čemu všecny ty zlaťáky, pozemky a řepku, hlavně tu řepku, potřebuje. Však baron dělal, že hladovějící lůzu nevidí a neslyší, proto se měšťané rozhodli, že se pro odpověď vydají za jeho synkem Andrém. Ten přeci neumí lhát tak dobře jako jeho zlý chamtivý otec. Jak se to Hrabiš dozvěděl od svých tajných informátorů, okamžitě tam vyslal služebníka s kočárem. Kočár dorazil včas a zcela spontánně a svéprávně se rozhodnuvší André pokojně nastoupil do kočáru a dobrovolně odjel k carevně Jelizavetě, shodou náhod i jeho babišce, na nenucenou dovolenou v Ledovém království.

Když tedy dav přiběhl až k Liščí noře, našli jí zcela prázdou, a že byly fakt nasraný skočili na Letnou si zademostrovat. Vše však bylo marné, baron Hrabiš a jeho královská louka, trpící alkoholismem, si vládli vesele dál. A jestli je nikdo nesejmul airsoftkou, tak vládnou dodnes.