(Wrong) number - Niam Horayne [CZ fanfiction]

•••

Já: Za další možná

Niall

Liam: Nevydírej, zlatíčko

Já: Co mi uděláš?

Liam: To nechceš vědět, beruško

Já: Když mi ukážeš obličej, něco ti pošlu

Liam: Máš to mít, koťátko

Liam:

Já: Jsi krásný

Liam: Oh děkuji, zlatíčko

Já:

Liam: Fuck! Zlatíčko, to si mi ještě neměl posílat, jsem v práci

Já: Sakra, já jsem se překlikl a poslal špatnou fotku

Liam: Budu dělat, že ti věřím ;)

Liam: Oh ani nevíš, jak moc rád bych tě teď ošukal, koťátko

Já: Ehhhh...

Liam: Musím jít, mám další schůzku a díky tobě se stojákem

Já: Dobře...

Liam: Papa, koťátko moje

Já: Ahoj
_
Vypnul jsem mobil a zapnul televizi. Docela mě začíná bavit si s ním psát a to je špatně, hodně špatně.
_
Liam: Už jsem doma, kočičko

Já: To je dobře

Liam: Já vím, konečně si nad tebou můžu vyhonit, princezno

Já: To jsem nepotřeboval vědět

Liam: Potřeboval, koťátko

Liam: Oh, zlatíčko. Ty na sobě nemáš kalhoty. Asi se udělám jenom z toho pohledu
_
Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe. Nikdo nikde. Povzdechl jsem si a šel radši zamknout byt.
_
Liam: Kvůli mně se nemusíš zamykat, koťátko

Já: Teď mě fakt děsíš

Liam: Neboj se, koťátko

Liam: Nechtěl by si znovu odemknout, princezno

Já: Nechtěl. Fakt se bojím. Promiň

Liam: Ničeho se neboj, koťátko. Jen bych tě vzal na zmrzku

Já: Na zmrzku? Teda ne dík

Liam: Zmrzlinka by se ti líbila, viď koťátko

Já: Možná

Liam: Tak mi pojď otevřít, neboj se

Já: Ehm... No dobře

Liam: Tak je hodné koťátko
_
Došel jsem zpátky ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechl a začal odemykat dveře. Možná si říkáte, proč jsem se nepodíval do kukátka. Jednoduchá odpověď, je moc vysoko. Vzal jsem za kliku a rychle jsem otevřel dveře, ať to mám už za sebou. Naskytl se mi pohled na vysokého bruneta s krásnýma karamelovo-čokoládovýma očima. Projel si mě pohledem s úchylným úsměvem.

,,Ahoj, koťátko." přiblížil se ke mě. Mírně se sklonil abych mu aspoň viděl do očí. ,,Z dálky si vypadal vyšší." usmál se. Oh, hezký úsměv... teda ne. ,,Co kdybychom šli na tu zmrzku, koťátko." ,,Ale nejdřív by sis měl oblíknout kalhoty." zašeptal mi do ucha, přičemž se ho rty trochu otřel. Zčervenal jsem.

,,Koťátko nečervenej se a běž si radši vzít ty kalhoty. Nebo tě tady přetáhnu hned." zašeptal pořád blízko mého obličeje. Rychle jsem se otočil a šel do obýváku oblíknout moje černé skinny jeans.

Vrátil jsem se zpátky už oblečený. ,,Tak jdeme, koťátko?" pohladil mě po tváři. Sklopil jsem pohled aby neviděl jak jsem zčervenal a jemně přikývl. On se jen uchechtl.

Šli jsem potichu vedle sebe. Já nesnáším ticho. ,,Kam teda jdeme?" zeptal jsem se. ,,Oh koťátko nám promluvilo" usmál se. ,,No na zmrzku přece." pokrčil rameny. Podíval jsem se na něj jakože 'děláš si prdel'.

,,Vždyť je skoro tma a je podzim." nadzvedl jsem obočí. ,,Neboj se, znám jednu na náměstí, kde mají otevřeno, princezno." zasmál se.

Pořád tomu nemůžu uvěřit, já jdu na zmrzlinu s člověkem, kterého jsem poznal včera přes zprávy a ještě k tomu mi říká koťátko. No já jsem fakt debil.

,,Tak jakou si dáš?" zeptal se s úsměvem. Já jsem si ani nevšiml, že jsme sem přišli. ,,Vanilkovou a já si to zaplatím." šáhl jsem si do kapsy abych vyndal peníze. On mě zastavil. ,,Zlatíčko, já tě pozval. Takže ti to zaplatím a žádný výmluvy." usmál se.

,,No dobře no." zamračil jsem se. ,,Úsměv, koťátko, úsměv." zasmál se. Zrudnul jsem a sklopil pohled. ,,Jdi si zatím sednout tam na tu lavičku, zlatíčko, já ti jí donesu." ukázal směrem k oné lavičce. Přikývl jsem. Sednul jsem si a čekal než přijde.

,,Tak tady máš, koťátko." podal mi jednu ze zmrzlin. Já ji začal hned oblizovat a lízat (jo zní to fakt divně :D). Když jsem zvedl pohled k Liamovi z očí mu zářilo vzrušený a měl mírně otevřená ústa. Hups. Heh. Radši jsem lízání zpomalil a zmrzlinu začal jíst normálně. ,,Tohle bych příště radši nedělal, být tebou, koťátko." oblízl si rty. Jen jsem zčervenal a sklopil pohled.

Potom co jsme snědli zmrzlinu tak jsme vyrazili zpátky směrem ke mně domů. Byla už tma a já se začal bát, že mi něco udělá. Přišli jsme před dveře mého bytu.

,,Nechceš ještě něco k pití nebo něco?" zeptal jsem se ze slušnosti. Ne kvůli tomu, že se mi líbila jeho společnost. Jasný? Ne? Tak ne no. ,,Vodu bych si dal, jestli ti to nevadí." usmál se. Záporně jsem pokýval hlavu. Sáhl jsem do kapsy od kalhot a klíče tam nebyly. Zkusil jsem druhou kapsu. Nic. Prohledal jsem všechny kapsy. A klíče nikde.

,,Copak, koťátko?" ucítil jsem dvě silné paže okolo mého pasu, vypracovanou hruď na mých zádech a teplý dech na mém krku. Hlasitě jsem polkl. ,,No, Já-já si asi zabouchl klíče. Budu muset zavolat zámečníka." otočil jsem se směrem k němu. Furt byl tak blízko. ,,A co kdybys přespal u mě, koťátko. Hm? Nebudeš přece zatěžovat zámečníka, když je večer." svůdně zašeptal blízko mého obličeje. Vyděšeně jsem se na něj podíval. ,,Ehm.....No....no, já....tak jo." odpověděl jsem. Počkat, já řekl jo. Kurva. Ale aspoň nebudu jednu noc sám... Ne já jsem prostě debil.

,,Tak pojď, princezno."

________________________________________________________________