Amaris Raddleová

2. Kapitola

Druhý den ráno Amaris očividně vstala levou nohou. Měla velmi špatnou náladu. Jako obvykle zamířila do koupelny, kde se učesala, nalíčila a vyčistila si zuby. Pak na sebe navlékla pro ni tak typické černé šaty s dlouhými rukávy, které jí končily u kolen. Když byla řádně nachystaná, mohla vyrazit dolů do jídelny na snídani.

Nesnášela snídaně. Už jenom proto, že musela jíst se svými rodiči, které jí den co den do hlavy tloukli nesmyslné ideologie. Už na to však byla zvyklá. Dělala, že poslouchá, sem tam pronesla něco jako: samozřejmě, otče nebo: plně s tebou souhlasím, matko, aby si její rodiče mysleli, že je poslouchá.

Ozvěna jejích kroků se rozléhala celou chodbou a Amaris přemýšlela, jaký hrůzostrašný úkol si pro ni otec dnes připravil. Doufala, že dnes nebude muset nikoho zabíjet.

Jakmile vstoupila do jídelny, upřely se na ni oči jejích rodičů.

„Dobré ráno, Amaris," popřála jí matka. Amaris tušila, že to říká jen z povinnosti. Nikdy v jejím hlase nezaslechla nic, jako je mateřská láska. Její matka pro ni byla skoro neznámý člověk. Nesvěřovala se jí, nechodila si k ní pro radu, když nevěděla, jak dál, prostě nic. Od toho měla Deimose, kterého milovala z celého svého srdce.

„Dobré ráno, matko," odpověděla jí chladným, lhostejným hlasem a posadila se ke stolu. Naproti svému otci, kde bylo její místo.

Amaris svému otci nevěnovala jediný pohled a přitáhla si k sobě šálek, do kterého si nalila horký čaj.

Naopak Voldemort ze své dcery nespouštěl oči. Moc dobře si uvědomoval, že ho jeho jediný dítě nesnáší. Pohrdá jím, nesouhlasí s ním, ale věděl, že by ho Amaris nikdy nezradila. Na to malá dívenka totiž nemá dost odvahy.

A byla to pravda. Amaris by se ráda ke svému otci obrátila zády, ale nevěřila si. Věděla, že by to nedokázala. Voldemort by ji za to velmi krutě potrestal. Jako když byla malá a odmítla udělat to, co řekl.

Chvíli v jídelně panovalo nepříjemně ticho, během kterého Amaris vypila svůj šálek čaje, a čekala, jestli jí rodiče chtějí ještě něco říct.

„Měla by ses najíst, Amaris," pronesl do ticha Voldemort a Amaris zvedla pohled od desky stolu a zabodla své tmavé oči do těch děsivých červených.

„Nemám hlad," odsekla a dál svému otci oplácela oční kontakt.

Voldemort se nesouhlasně zamračil. „Jsi strašně hubená. Musíš jíst. Nebudeš mít dostatek síly na to, aby si zvládla ovládnout svou moc," řekl jí a přisunul k ní talíř s opečenými toasty.

Amaris si s nakrčeným nosem jeden toast vzala a znechuceně se do něj zakousla, aby byl její otec spokojený.

„Dnes budeme společně procvičovat tvou nitrobranu a následně i nitrozpyt," řekl jí, během toho, co upíjel svou černou kávu bez cukru. „Dopoledne budeš mít volno, můžeš jít klidně ven, ale odpoledne ve tři hodiny se sejdeme v místnosti, kde se konají schůze. A opovaž se přijít pozdě," pohrozil jí a Amaris stroze přikývla.

Byla ráda za to, že dnes s ní Voldemort bude procvičovat pouze nitrobranu a ne žádné kletby.

Aby bylo jasno, nitrobrana taky nebyla žádná procházka růžovým sadem. Její otec byl velmi hrubý a nezajímalo ho, že jeho dcera už nemůže. Stál si za svým a chtěl vždycky dosáhnout svých cílů.

Na druhou stranu, díky tomu umí Amaris skvěle uzavřít svou mysl a nikdo kromě Voldemorta se jí tam nedostane. Voldemortovi to však stále připadalo málo.

„Brzy už začneme s černou magií. Je potřeba, abys měla alespoň základní znalosti v tomto oboru," řekl jí Voldemort a vytrhl ji tak z jejích myšlenek. Vzhlédla k němu a pozvedla obočí, aby jí to Voldemort vysvětlil trochu víc.

„Postupně si vyzkoušíš všechny tři kletby, které se nepromíjí a potom tě naučím několik dalších kleteb, které se ti v mých službách budou hodit. Nějaké další otázky?" zeptal se chladně a Amaris se na chvíli zastavilo srdce. Při pomyšlení, že by musela někoho mučit, nebo dokonce zabít, se jí zvedal žaludek. Snažila se, aby její otec nemohl nic vyčíst z jejího výrazu.

„Ne," odpověděla pak pevným hlasem. Jakmile z donucení dojedla jeden suchý toast, vstala a s kývnutím hlavy na matku zmizela.

Potřebovala najít Deimose. Nutně. Potřebovala, aby jí uklidnil a ujistil ji, že nebude muset používat nepromíjivé kletby a že bude všechno v pořádku i když je dost naivní si to myslet. V tomhle sídle nikdy nebylo nic v pořádku.

Jakmile se dívka vzdálila od jídelny a rodiče nemohli slyšet její kroky, rozběhla se po schodech nahoru do Deimosovy ložnice.

Jakmile k ní doběhla, musela se vydýchat, protože její fyzička nebyla na nejlepší úrovni. Potom zaklepala na dveře a o pár vteřin později už jí Deimos otevřel s nechápavým výrazem ve tváři. Měl rozcuchané vlasy a na sobě pouze černé kalhoty, což napovídalo tomu, že zrovna vstal.

Amaris to však bylo úplně jedno a pevně omotala své ruce okolo Deimosovy svalnaté hrudi a přitiskla se k němu.

„Co se stalo?" zeptal se jí Deimos starostlivě.

„To on," špitla Amaris tiše do jeho hrudi, že jí sotva rozuměl.

„Pojď dovnitř, tady by nás mohl někdo slyšet," vyzval ji a jakmile oba byli v jeho ložnici, zavřel za nimi dveře, které pro jistotu i zamkl. „Tak mluv," vyzval svou neteř, která byla v obličeji bledší než obvykle.

„On při snídani říkal, že už brzy mě začne učit černou magii! Budu muset někoho zabít!" vychrlila roztřeseně a zděšeně se na Deimose podívala. „Co mám dělat?"

Deimos si přisedl naproti ní a chytil ji za dlaně.  „Nejdřív se uklidni," vyzval ji klidně a zadíval se jí do očí.

„Jak se mám uklidnit?!" vyjekla. „Dělá se mi špatně z pomyšlení na to, že budu muset někoho zabít!" vytrhla své dlaně z Deimosova sevření a zajela si s nimi do vlasů, za které začala bolestně tahat.

„Přestaň s tím," řekl Deimos, znovu ji vzal za ruce, které tentokrát sevřel pevněji, aby se mu nevytrhla. „A poslouchej. A nepřerušuj mě."

„Dobře," vydechla.

„Už jsme se o tom přeci bavili. Zabít člověka není jednoduché. Nebudu ti lhát, byla to pro mě ta nejtěžší věc v mém životě, kterou jsem kdy udělal. Namířit hůlku na tu nevinnou oběť a pronést ty dvě slova... Opravdu je to těžké. Vina tě bude pronásledovat pořád. I když si budeš myslet, že už ses přes to přenesla, tak ta vina tu bude vždy. Větší nebo menší, na tom nezáleží, ve vzduchu to bude pořád. A první vražda je zdaleka ta nejhorší, na to jsem tě už upozorňoval několikrát."

„Ne," dívka záporně zakroutila hlavou. „Ne, Deimosi, tohle nezvládnu. A on mi pak ublíží!"

„Nikdo ti neublíží. To bych nedovolil," ujistil ji.

„Pak ale ublíží tobě!"

„Radši já než ty," odpověděl Deimos a pokrčil rameny. „Ale k ničemu takovému nedojde, protože to zvládneš. Já ti věřím, máma ti věří i on ti určitě věří. Jsi silná, Amaris, jen o tom nevíš. A já tu budu vždy pro tebe," oznámil a usmál se na ní, aby jí dodal alespoň trochu podpory. „Navíc, dnes tě nic takového nečeká, ne?" Když Amaris záporně zakroutila hlavou, pokračoval: „Tak vidíš, teď o tom nepřemýšlej."

Amaris se zhluboka nadechla a přinutila se alespoň k mírnému úsměvu. „Děkuju, Deimosi, nevím, co bych bez tebe dělala..."