And Still

6. Klíče s sebou

S třesoucími koleny a divným pocitem v žaludku se zvednu ze židle. Bože, asi omdlím. Prohlédnu si tváře holek u stolu, všechny se tvářily udiveně. Ani se jím nedivím. Chtěla bych proletět hlavou Avy, protože mě docela zajímalo, co se jí odehrává v hlavě.

,,Hned se vrátím," řeknu Avě, ale chtěla jsem, aby to slyšel i zbytek holek u stolu.

,,Už se nevrátí," zavolal Jordan a ani se neobtěžoval otočit se, prostě pokračoval v cestě. Povzdechla jsem si a šla za Jordanem.

Tvrdohlavost mu rozhodně nechybí.

,,Co potřebuješ?" zeptám se, jakmile vyjdeme ven. Nevím, jestli mám být v této situaci milá nebo naštvaná. Nelíbí se mi, jak lehkým způsobem mě dostal z bistra, ale byla jsem mu za to vděčná. Aviny kámošky stojí za holou kapsu.

,,Nechybí ti náhodou něco?" zeptá se, čímž mě uvede do rozpaků. Neměla jsem nejmenší ponětí, o čem to mluví. Co by mi mělo chybět? Dokonce jsem ani netušila, kam míří jeho dlouhé kroky.

,,Ne, nechybí?" řeknu v otázce. ,,Co by mi mělo chybět?" Nakonec jsem usoudila, že jeho auto je zaparkováno na kraji silnice. V autech se vůbec nevyznám, ale vypadalo dost draze. Za tu červenou káru musel dát majlant.

Jordan se rukama opřel o své auto a prohlížel si mě. Nevím proč, ale mé oči stále sjížděly na jeho tmavě zelené tričko, které stejně prosvítalo. Ten pohled na jeho hruď stál opravdu za to. Kdybych mohla vyfotila bych si ho, teď a rovnou v té pozici, když je opřený o své auto.

,,Jsi si jistá?" zeptal se ještě jednou a důrazněji. Z jeho hlasu mi naskočila husí kůže snad všude, kde se dalo. Upřímně nevím, jestli jsem chtěla, aby znova promluvil, anebo mě nechal jít od něj pryč.

,,Jordane, nemám čas na nějaké hádanky, takže jestli jsem něco zapomněla, tak mi to řekni, prosím," vysolím ze sebe podrážděně i když to "prosím" na konci tu podrážděnost trochu kazilo.

,,Takže opravdu ti nic nechybí?" zeptal se s úsměvem.

,,Jordane, nemám na tohle čas, jak jsem už říkala, tak mi prosím, řekni, co mi chybí." Můj pohár trpělivosti pomalu přetéká. Ne jen, že nemám absolutní ponětí, co mi tím naznačuje, ale taky si ze mě dělá legraci.

,,Fajn," na chvíli se odmlčel a dál se na mě díval.

Uhm, cože?

Reálně si ze mě dělá srandu.

,,Nastup si," řekne po chvíli. Řekl to tak, jako by to nic nebylo, jako by to byla úplně normální věc. Což není.

,,Cože?" Až mi v krku zaskočila slina a já se rozkašlala.

,,Nastup si," řekl v klidu a on sám nastoupil za volant. ,,Včera jsem si všiml, že nejsi ráda středem pozornosti, takže být tebou si co nejrychleji nastoupím, jinak zítra budeš hlavním tématem na celém kampusu," pověděl přes snížené okýnko auta a prstem ukázal někam za mě. Podívám se za tím místem a zjistím, že se celá skupina těch holek včetně Avy dívá naším směrem, což mě dost znepokojuje. S povzdechem si nastoupím na místo vedle řidiče.

,,Kam jedeme?" zeptám se zvědavě. Ignoruju hlas v mé hlavě, který říká: Právě jsi nastoupila do auta ke klukovi, kterého ani neznáš! Heej. Odejdi, dokud to je možné. Heej, slyšíš? Právě jsi nastoupila do auta k cizímu klukovi.

Nic hrozného se nestalo.

Filmy mi dost zkreslují realitu. Možná proto jsem si představovala Jordana, jak zpod sedadla vytahuje nůž, kterým mě zabije.

No on se místo toho jen zasmál a řekl: ,,To je překvápko."

,,Jsi pro mě úplně cizí člověk a ty mi ani neřekneš, kam mě vezeš? Jsi vadný, jestli si myslíš, že s tím jsem v pohodě," řeknu na jeden nádech. Chci otevřít dveře, ale Jordan je rychle zamkne.

,,Smůla kocouřice," řekne v klidu. Jak může být tak v klidu? Vždyť ani Jordan mě vůbec nezná. Ještě k tomu mi nechce říct, kam jedem, což je ještě víc strašidelné. ,,Jedeme ke mně domů," nakonec odpoví na mou otázku.

K němu domů? Proč? Co tam chce dělat? V hlavě se mi rozvířila miliarda otázek.

Mé myšlenky přerušilo nastartování motoru.

,,Jestli mi něco uděláš, tak tě udám," řeknu vyhrůžně. Jordan se od srdce zasměje.

,,Proč bych zrovna tobě ubližoval?" zeptal se mě, ale já na otázku už neodpověděla. Z kabelky si vytáhnu mobil a zajedu na instagram. Zrovna teď Ava přidala fotku se svými kamarádkami a pod tu fotku napsala nějaký citát o kamarádství, který určitě zkopírovala z pinterestu.

Po deseti minutách cesty, Jordan parkoval před menším bungalovem. On bydlí v domě? Docela velký pro jednoho člověka.

Počkat. Co když tady bydlí třeba se svou holkou a já o ní nevím?

,,Tady bydlíš?" zeptám se. Jasně, že tady bydlí, proč ses na to zeptala?

,,Jo, s partou jsme se rozhodli, že si na vysoké pronajmeme dům," odpověděl mi. Takže měl namířeno k sobě domů, kde nebydlí sám. Dům nebyl v úplně nejlepším stavu. Dům zvenku neměl nátěr a byl postříkaný různými grafity, které jejich dům odlišovaly od ostatních domů v ulici. Střecha je zrezavělá, ale jinak je to normální dům.

Vystoupíme a já jdu poslušně Jordanovi v patách. Žaludek mám zaseknutý někde v krku, až tak moc se bojím, co po mě Jordan vlastně chce. Rozhodně vůbec nevím, co mám čekat až vstoupím do toho domu.

Ocitli jsme se přímo před vstupními dveřmi a já měla sto chutí se otočit a utéct na svou kolej. Až na to, že odsud na svou kolej už netrefím.

Sakra!

Zatímco Jordan hledal po kapsách klíče, já přemýšlela o takových úzkostných věcech.

,,Asi jsem si zapomněl klíče, do prdele," zaklel. Najednou začal bušit na dveře, až jsem se lekla. Nečekala jsem to.

,,Jordane, neser mě!" jde slyšet zevnitř mužský hlas.

,,Otevři!" zahuláká Jordan nazpět a dál bouchá pěstí o dveře se seškrábanou barvou. Na dveřích je mnoho nápisů a barevných obrázků, ale jsou už vyblednuté.

Najednou někdo otevřel dveře. ,,Příště si vem klíče s sebou, teplouši," řekl ten černovlasý kluk, který nám odstoupil z cesty, abychom mohli vstoupit dovnitř. Toho kluka jsem už někde viděla. Nejspíš na tom mejdanu.

Byla to docela trapná situace já čekala na Jordana, až vstoupí, a Jordan čekal, až vstoupím já. Ani jeden se neměl k pohybu, a tak jsme jen stáli vedle sebe.

,,Dámy mají přednost." To beru jako pozvánku a vstupuju dovnitř.