Everything in the world |H.S.|

Nejsem si jistá, ale zkusit bych to mohla...

Sofia už je mimo ohrožení života. Pokud půjde vše v pořádku, přesuneme jí z JIPky na normální pokoj. Do teď vůbec nemluví. Já za ní chodím každý den, ale nevím jestli mám smůlu, nebo to prostě hraje, ale vždycky když jsem přišel, spala. Sestry, které u ní bývají, mi jenom řeknou, že je v pohodě. Dneska je po týdnu velká vizita, takže jí uvidím konečně vzhůru.

„Dobré ráno kolegové. Doufám, že máte připravené dokumenty ať se nezdržujeme."

Prošli jsme všechny pokoje. Tři lidi dneska pouštíme domů a jednu holčičku předáme na pediatrii. „Prosím vás, tady je poslední pokoj. Leží zde Sofia Carson. Zatím s nikým nemluví a je celkem vyděšená. Tak nechte mluvit mě a moc na ní nezírejte. Nevypadá teď zrovna dobře, tak jí nebudeme snižovat sebevědomí." Všichni přikývli a já malinko zaklepal na dveře, i když jsem věděl, že neodpoví. „Dobré ráno slečno Carson, jak se dnes cítíte?" Podívala se na mě tím nejsmutnějším pohledem a viděl jsem, jak jí po tváři stekla neposedná slza. Nikdo si toho nevšiml a tak jsem pokračoval. „Dobře zkontroluji vás. Vyhrňte si triko." Opět jako bych mluvil do zdi. Přistoupil jsem k ní a odkryl z ní peřinu. Dotkl jsem se lemu její košilky a tázavě se na ni podíval. Nespustila ze mě pohled a tak jsem usoudil, že můžu pokračovat. Opatrně jsem jí vyhrnul košilku a omylem jsem se dotkl její kůže na podbřišku. Téměř okamžitě jí naskočila husí kůže. Odvrátila ode mě zrak, asi se styděla. „Tak máte tady stále modřiny a pohmožděniny. Ale léčí se to. Ještě zkontroluji vnitřní orgány." Přikývla a já jí začal prohmatávat břicho. Všechno bylo v pořádku. „Tak slečno je to v pořádku. Kolegové myslím, že dneska to ukončíme. Já ještě dokončím prohlídku a zvážím další postup. Vy jděte na ambulance, lidi se tam určitě už hromadí." Všichni se odebrali z pokoje a já pokračoval v kontrole.

„Takže ruka vypadá v pohodě, ale bude se ještě nějaký ten pátek hojit. Jestli dovolíte, mohl bych se podívat na vaši nohu?" Opět je lehce přikývla. Peřinu jsem jí odkryl a naskytl se mi výhled na její krásné nohy. „Máte tu stále modřiny a škrábance, ale taky to vypadá dobře." Přikryl jsem jí a pokračoval. „Dneska vás přemístíme na normální pokoj, ale tam si ještě nějakou dobu poležíte." Odmlčel jsem se, ale ne na dlouho. „Sofie, já chápu, že je to šok a že nemůžete ze dne na den na vše zapomenout, ale zvládnete to. Já vám věřím. Ten den nehody, jsem u vás strávil celou noc. Držel jsem vás za ruku a prosil všechny bohy, aby jste byla v pořádku. Jste mladá a máte celý život před sebou. Nevzdejte se tak snadno." Sklesle jsem se na ní usmál a namířil ke dveřím. Když jsem se dotkl kliky, uslyšel jsem jemný a tichý hlásek. „Já vím, že jste mě držel za ruku. Cítila jsem to. Jste hodný, že se o mě staráte. Děkuji." „Sofie nemáte za co děkovat. Je to moje práce."

O měsíc později...

„Dobré ráno slečno. Tak dneska je ten den, kdy začneme řešit vaší další léčbu. Jmenuji se Liam Payne a jsem váš fyzioterapeut. Domluvíme se jak začne vaše rehabilitace. Se vším vám budu pomáhat já a pan primář Styles. Je to váš ošetřující lékař, takže s ním proberte jestli budete dojíždět z domu nebo vám prodlouží pobyt v nemocnici. To bude vše. Během dneška se za vámi ještě zastavím." Liam domluvil a odešel. „Takže Sofie, je to jen na vás. Buď můžete zůstat ze začátku rehabilitace tady a nebo vás bude někdo dovážet na pravidelné cvičení. Třeba nějaký kamarád nebo přítel." K poslední větě jsem přidal tázavý tón. „Nemám tady ani kamarády a ani přítele, ale toho nemám nikde." „No sama řídit nemůžete a momentálně nemáte ani auto, takže budete muset zůstat tady." „Pane primáři já tady ale zůstat nechci. Není to dobré pro mojí psychiku. Jsem tady už víc jak měsíc a déle to tady nevydržím." „Bohužel nevím jak vám mám pomoc." Věděl jsem, že jí nemůžu navrhnout aby šla ke mě, ale třeba to přijme. „Nebo možná by jste se mohla na tu dobu nastěhovat ke mě. Doma skoro nejsem, takže by jste měla soukromí a klid na rekonvalescenci. Samozřejmě je to jenom na vás." „Nejsem si jistá, ale zkusit bych to mohla. Moc vám děkuji." „Dobře, takže vám asi sbalím a sepíšeme reverz. Pak už budeme moc jet."

Sedíme spolu v autě a já přemýšlím jestli jsem neudělal chybu. Nikdy jsem s nikým nebydlel a po práci jsem nepříjemný.

Výtahem jsme vyjeli do posledního patra. Odemkl jsem dveře a nechal Sofii projít. Viděl jsem v jejích očích úžas. „Máte to tu moc hezké." Usmál jsem se a pokynul jí ať jde zamnou. „Takže tady je kuchyň s obývacím pokojem. Tyhle dveře na pravo jsou od mého pokoje a ty na levo budou od vašeho. A ty úplně v pravo jsou od koupelny. Udělejte si pohodlí. A ještě mohla by jste mi dát klíče od vašeho bytu? Zajedu vám pro věci." Chvíli se ještě dívala a nad mojí otázkou váhala. „Tady je máte. Vezměte co uznáte za vhodné." Vzal jsem si od ní klíče a odešel.

Když jsem odemknul dveře od jejího malého bytu, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Měla malý byt. Kuchyň, koupelnu a obývací pokoj, který byl vlastně i ložnice. Vzal jsem tašku kterou jsem si přivezl a otevřel její skříň. Dal jsem do ní všechny věci. Pak mi došlo, že bych měl vzít spodní prádlo. Otevřel jsem pár šuplíků, než jsem našel kde je. Bože samá krajka. Všechno jsem naházel do druhé tašky. Pak jsem jí sbalil kosmetiku a hygienu. Nakonec jsem pobral nějaké věci které mi přišli pod ruku. Nabíječku, notebook, nějaké její deníky. Když jsem byl na odchodu, všiml jsem si, že v rohu pokoje stála kytara. Neváhal jsem a vzal ji taky.

Všechno jsem snesl do auta a vyjel domů za Sofii.

Věci jsem vynesl nahoru, musel jsem jít na dvakrát. Odemkl jsem dveře a vše donesl do bytu. Šel jsem najít Sofii, ale nikde nebyla. Začal jsem trochu panikařit, ale hned na to jsem se uklidnil, když jsem jí viděl, jak spokojeně oddechuje. Chtěl jsem jí přenést do pokoje, ale ten svůj ještě neměla nachystaný a tak jsem jí opatrně vzal do náruče a přenesl k sobě.

————————————————————
Tak další díl je tu, ale zatím to moc nečtete. Doufám, ze se vám zalíbí, jinak nemá cenu dal pokračovat.

Ev🖤