Řízené vizualizace

V náručí Matky přírody

Je přelom jara a léta. Právě se ocitám uprostřed luk. Stébla trávy mi sahají teprve po lýtka, otírají se mi o holou kůži. Otevřu oči a zjišťuji, že mám na sobě tričko, kraťasy ke kolenům, ovšem boty i ponožky se ztratili v černé díře při cestování prostorem. Jsou dočista fuč. Kolem mě provane vítr, čerstvě zelená tráva se zvedne a pošimrá mi kotníky. Pozoruji čmeláka, jemně bzučícího, a zatím pevně stojím nohama na zemi. Jediný krok do neznáma a mohla bych šlápnout třeba na vosu, což se mi zrovna nechce. Rozhodnu se prozkoumat krajinu kolem sebe pouhým pohledem. Stojím na kopci. Není to nějak prudký či vysoký kopec, z jedné strany se pomaličku svažuje dolů a na té druhé mírně stoupá až do lesů, které sahají vysoko do oblak. Rozlehlou louku z prava lemuje pás topolů a jakási úzká říčka, z leva to je jabloňový sad, který se táhne, stejně jako potůček, úplně dolů, až tam k vylidněnému chodníku, na nějž musím přimhouřit oko, abych jej viděla ostře. Je to opravdu dálka.

K mému vnitřnímu klidu mi jen nahrává, že tu jsem úplně sama. Nikde ani stopa po další lidské bytosti. Zhluboka se nadechnu, ale nespěchám, užívám si ten nádech, nasávám všechny barvy, zvuky i vůně jedním smyslem. Cítím teplé slunce, které mi své paprsky zabodává přímo do zad a týlu, nepraží však tak silně, aby mi mohl rašit pot. Nebe je téměř čistě modré až na občasný obláček. Dýchám teplo, dýchám květiny, dýchám vzdálený les. To všechno mi proudí v žilách. S každým výdechem ze sebe vypouštím napětí a úzkost. Proč být napjatá jako struna v tak uvolněném prostředí? Nemám to zapotřebí. Teď jsem tady, v lůně Matky Země, mám rozhled i rozlet jako pták. Je jen na mě, kam poletím. Pod chodidly vnímám studené sešlápnuté natě sedmikrásek a pampelišek. Lehce rozhýbám prsty u nohou, abych si mohla pohrát s jejich květy. Lochtají mě na palcích. Unikne mi jeden malý úsměv. Je to krása, už si ani nevzpomínám, kdy naposled jsem se bosou nohou dotkla květiny. Nebo kdy naposled jsem si nějakou jen pohladila, bez sobeckých úmyslů trhání a škubání. Měla bych to praktikovat častěji. V hlavě mi vyskočí myšlenka, jaký že je vůbec čas, kolik vůbec mám času na tohle vystávání na louce, neměla bych něco dělat? Něco užitečného, praktického, prospěšného? Neměla bych cestovat prostorem zpět tam, odkud jsem přišla? Neměla bych přemýšlet o tom, co mě ještě čeká, o čem ještě polemizovat, s čím se stresovat v reálném životě? Jenže co je realita? To, čemu věří všichni? Jenže většina se vždycky mýlí.

Vědomě přesunu pozornost znovu k louce. Větřík si pohrává se stébly, támhle, i tam a taky tam. Jen upřít pozornost a všímat si té hry. Vidět, jak vítr čechrá přírodu, jak si to užívá, každý dotyk. Tady mám času kolik jen chci. Nic nemusím řešit. Ani jediná stresující myšlenka se mě nedotkne, já je do svého srdce nepustím. Udělám první váhavý krok do neznámé, chladivé půdy, která v kontrastu s hřejivým sluncem působí jako balzám. Ah, to je ono. Další krok. Dívám se před sebe, kam šlapu, hledám v nízkých trsech trávy štípající potvůrky. Snad nikdy jsem se takhle intenzivně nesoustředila na kroky. Jak pouhá chůze může být rozvážná, tichá, jemná. Pomaličku se dotýkám stébel a jakmile mi noha dopadne na zem, s každým krůčkem očekávám nepříjemnosti, jenže ono se tak neděje. Užívám si každý bezpečný dopad chodidla, pomalu dýchám, poslouchám štěbetání ptáků, jejich zpěv v pozadí. Ujdu pár metrů směrem k sadu a rozhodnu se zavřít oči. Nic není v životě hezčí, než kroky z komfortní zóny. Mohou přinést nebezpečí, ale i slast. Zvednu koleno, víčka stále zavřená, přede mnou jen rudá tma a s výdechem nejistě šlápnu do neznáma. Čekám. A čekám dál, abych cítila pouze příjemný chlad. Další krok naslepo. A další. Začnu se chechtat. Buď mám štěstí jako blázen a nebo mě na posledním metru čeká zmije. Ale já se nebojím. Odhodím strach jako starou obnošenou vestu a kráčím kupředu v nevědomosti. Takhle začíná každá cesta. Jdeš a pořádně nevíš kam. A není potřeba spěchat, protože kroků k cíli uděláš pořád stejně, ať se loudáš nebo běžíš. Trpělivost má sílu v tom, že si tu cestu k cíli užíváš, narozdíl od vystresovaného sprintu. K čemu mi bude tam být rychle? Zase budu honem vymýšlet další cíl, abych se nenudila. Celý život se někam hnát... nebo si užívat klidný dopad chodidla a smát se tomu?

Náhle cítím kraťoučkou trávu, možná hlínu samotnou, možná obě dvě naráz. Otevřu oči, abych zjistila, že jsem na cestičce, jež rozděluje louku od sadu. Zvládla jsem to. Na některých cestách ta zmije zkrátka nečeká. Nebo je na hady příliš brzy.

Jabloně jsou plně rozkvetlé, jejich květy se otáčejí ke slunci, pokorně přijímají paprsky, a když si je člověk prohlídne pořádně, tak zjistí, že se culí, že se přímo tetelí štěstím jen z pouhé potravy světlem. Včela mi zabzučí u ucha a rozhodne se na jeden takový kvítek přistát. Chodí kolem tyčinek, rochní se v pylu, drobnými nožkami si mne hlavu.

Chvilku nasávám vůni stromů, zírám do jejich korun prorostlých listím, všude kolem sebe vnímám klid, pomalý růst, trpělivé vyčkávání a hlavně důvěru v život. Kdyby si každá jabloň řekla, že letos se na ty kvítky vykašle, že určitě bude špatné počasí, že se nebude dařit, kdyby se každá jabloň rozhodla, že se bojí a nebude riskovat zmrznutí květů, že nebude plácat živiny na nejistou věc... tak nemáme co na svačinu. Jenže stromy se nebojí, dávají do toho všechno, každý rok zase nanovo, plodí a plodí, žádný strach se jim nikdy nepostaví do cesty. Vědí, že všechno je přesně tak, jak to má být.

A i teď, v tenhle moment, v téhle přítomnosti, ať je jakákoli, je všechno tak, jak má být. Nemělo by být ani hůř a ani líp. Nic není chybou. Nic není vítězstvím ani selháním. Vše prostě jen je. Žije. Existuje. Dýchá. A není to dobře ani špatně.

Sednu si do trsu trávy pod nejbližší jabloní, opřu se o její silný kmen, který značí stáří a stabilitu, a zatímco mi slunce pálí přímo do tváře, hledím do hlubin smíšených lesů, tam vysoko v horách.

Stébla trávy mi znovu hladí bosá chodidla, kmen mě podepírá, ptáci mi štěbetají do uší, vánek si hraje s prameny mých vlasů. Všechno kolem mě hlídá a hýčká. Nejsem o nic důležitější než ta včelka na růžovějícím květu. V přírodě každý dostane to, co opravdu hledá. Podporu stromů, vůni květin, pohlazení zapadajícího slunce, chlácholivý šepot listů. Ale jen málokdo si toho dokáže všimnout.