Když už jsme vyjížděli začala mi volat máma, prý kde jsem a tak a ještě k tomu mi řekla, že...že můj táta možná umře!
Ihned jsem řekla Payovi ať jede hned do nemocnice, že je tam můj táta. Pay poslechl a za nedlouho jsme byli před nemocnicí. ,,Pay kurva! Co budu dělat když ho ztratím? Co budu dělat?!" řekla jsem s jasně značným zoufalstvím a dala se do pláče ,,Neboj Ad, bude v pořádku. Co se vlastně stalo?" zeptal se mě a snažil se mě co nejvíc uklidnit, ale sám moc dobře věděl, že se mu to nepovede.
Úplně jsem zapomněla mu odpovědět na jeho otázku ,,Jo promiň, já vůbec právě nevím co. Pay já se strašně moc bojim... co když to nepřežije?!" ,,Neboj přežije to" řekl pro mě s přesvědčením, které zase nefungovalo, ale snažila jsem se mu věřit...
Co budu dělat když se něco stane s mým tátou? Co budu dělat?! Vždyť on je ten kdo se o mě celej život staral a kdo mi ho dělal hezkým. Moje máma se nikdy ani nezmohla mi něco koupit a nebo třeba dát i slabou, obyčejnou pusu. Já to nedám... co když... Najednou mě z mého přemýšlení vytrhl Pay, už ať si už vystoupím. Rychle jsem vběhla do nemocnice a ptala se vrchní sestry kde je můj táta ,,Dobrý den, můžu pro Vás něco udělat? Slečno Reindlová..." zeptala se mě sestra když viděla, že jdu směrem k jejímu stolu ,,Dobrý den, ano prosím kde najdu Ondřeje Reindla? A odkud mě znáte? Viděly jsme se už někde?" neměla jsem skoro ani slov, jen jsem udiveně koukala na tu ženskou ,,To je na dlouhé povídání..." řekla sklesle a najednou se usmála a řekla ,,Tak pojďte já Vás tam zavedu" ani ne za minutu jsme tam byli ,,Tak tady to je. Kdyby jste ještě něco potřebovali nebo tak, tak jsem na sesterně, zatím nashledanou" řekla a pomalu se připravovala k odchodu ,,Děkujeme. Nashledanou". Rychle jsem vtrhla do pokoje až se zachvěla celá nemocnice. ,,Tati co se ti stalo ? Tati prosimtě...nenechávej mě tu..prosím" mlela jsem zoufale, u těch slov mi začaly stékat slzy... ,,Adél, neplakej. Neboj nenechám tě tu samotnou, budeš tu mít někoho kdo se o tebe bude starat a pečovat. Ano, mám na mysli i tvého velmi sympatického chlapce. Jinak ahoj Paytone" řekl táta s vyčerpaným dechem. ,,Dobrý den pane Rei- " nedořekl Payton ,,Nevykej mi. Jsi přeci přítel mé holčičky, tak na co vykání? " pověděl táta s úsměvem ,,Dobře tak Payton, ahoj. Těší mě" ,,Ahoj, Ondřej. Taky mě těší" řekli si a podali si ruce. Bylo to strašně krásný to vidět, ale zároveň bolestivý vidět svého tátu umírat..
,,Tati prosím slib mi, že mě tu nenecháš..." říkala jsem furt dokolečka jak kafomlýnek a mezitím jsem byla obmotaná kolem taťkového krku ,,Neboj..budeš tu vždy mít někoho, kdo tu s tebou bude" ,,Ale já chci, aby jsi to byl i ty, chci, abys tu byl, chci, abys viděl svoje vnoučata, chci, abys je viděl vyrůstat, chci, abys byl na naší svatbě s Payem prostě chci, abys tu byl semnou a, aby jsi to prožíval s námi. Já to bez tebe nedám tati, prosímtě neopouštěj mě, prosím" ,,Adél rád bych, ale svůj konec neovlivním, neboj budu tu i když mě neuvidíš, budu tu když ti bude nejhůř, budu tu prostě furt s tebou a navždy" ,,Ne tati tohle jsem nechtěla slyšet, já chci slyšet to, že tu semnou budeš, že tu budeš s námi a, že odejdeš až budeš dědeček. Až prostě nastane tvůj konec ve správných letech, tati já o tebe nechci přijít, nikdy. V životě jsem ti skoro ani nedokázala vyjádřit to jak moc tě mám ráda, moc tě miluju tati..." ,,Adél můj konec nastává právě teď, právě teď je můj čas beruško, jsi moje šikovná holčička viď? Mám tě taky moc rád" řekl smutně a pomalu se mu zavíraly oči ,,Ne, ne, ne, ne! Kurva Pay zavolej někoho! Prosím!" řekla jsem když jsem viděla, že táta nás už asi navždy opouští.
Pay šel zatím někoho hledat a já byla zatím na pokoji s mým milovaným člověkem. ,,Tati prosím nedělej mi to! Nespouštěj mě!" začala jsem hystericky brečet a doufat, že to je jenom zlý sen. "Moc tě miluju tati jsi pro mě vším! V životě na tebe nezapomenu! Byl jsi to nejlepší v mém životě. Jsem ráda, že jsem tě měla, děkuju ti za vše" vychrlila jsem, když už mi bylo jasné, že nemá cenu doufat. On se už zmohl jen na pár slov ,,Taky tě miluju a moc dceruško moje, buď.. tu šťastná a pozdravuj tvého chlapce..." a pak už jsem jen cítila jak pomalu ztrácí vědomí a opouští mě...
Děkuji tati...miluju tě...
*Tak a zde je další část...lidi abych se přiznala tak jsem u týhle části strašně brečela...doufám, že aspoň vy u toho plakat nebudete 😂 stačí, že já už bulim. Tak snad se vám aspoň trochu ten příběh líbí ❤ děkuji moc všem co mě v tom podporují vážím si toho❤ mám vás moc ráda*
