Vánoční kočka (Supernatural fanfiction)

Na cestě

Interiér Impaly zněl thrash metalem a Bobby se na to nejdřív moc netvářil. Ale přestože tahle hudba nebyla jeho šálek kafe, pořád to bylo lepší, než původní uklidňovací mix, co mu nabídlo jeho auto.

A konečně měl čas si s Deanem popovídat i o případu, tak toho využil, hned jak vyjeli.

„Tak co si o tom myslíš?" nadhodil docela obecně.

Deanovi pár vteřin trvalo, než si uvědomil, že už neřeší pořád dokola tytéž průsery. Pokrčil rameny.

„Těžko říct, než uvidíme aspoň pitevní zprávu," zabručel. „Něco, co loví uprostřed města, nenechává to stopy, míří na nejslabší... a není to vybíravý. Chci říct, že to... dojídá."

„Uhm... až tak?" zachmuřil se Bobby. „Holý kosti, nebo jen prostě nenašli těla? Protože ty zprávy se věnovaly spíš holce, která přežila."

„No, mluví o pozůstatcích," zabručel Dean. „Detaily budeme muset zjistit. Což mě přivádí k tomu, jak to skoulíme. Dorazíme ráno, jeden by si měl vzít toho kluka, co něco viděl. A druhej márnici."

Že to nebude pěkné, ani dodávat nemusel. Ať už „pozůstatky" znamenaly cokoli, šlo o malé děti.

Přehrávač zatím dojel, takže Dean přepnul na rádio.

„Pozůstatky, chm, to asi fakt nebude hezký," řekl Bobby. „Jo, a než tam půjdeme,musím někde pořídit oblek. Jenom plackou koronera neukecám."

Když začal hrát House of the Rising Sun, nenápadně zesílil zvuk na rádiu.

V černé tmě venku poletoval sníh. Vánoce. Vánoční obchody svítící do dálky, červená, zelená světla. A do toho The Animals.

Dean lehce kývl, když Bobby přidal hlasitost.

„O tu márnici si střihneme," zamumlal. „Ale nákup budeme asi muset stejně udělat oba."

„Jo, budem jako nový, pokud to vůbec jde," kývl Bobby. „Ale docela se těším... jen mám trochu pocit jako kdysi, když jsem vyrazil na první případ. Poprvý něco, co se mě netýkalo. A nervozita, stres, strach, jestli něco nezkazím. Teď je to úplně stejný."

Dean přikývl. Chápal to, přestože u něj to bylo trochu jinak. Jako by tu už nebyl celý. Jako by se ho to doopravdy netýkalo.

Jsem jenom unavenej. Jak se do toho položím, půjde to.

„Hm... svým způsobem je to tvůj první případ," řekl, přinutil se na Bobbyho usmát. „Víš, že když se vrátíš z mrtvejch, jseš vlastně znovu panic."

Bobby lehce vyprskl, zavrtěl hlavou.

„To abych vstoupil někam do kláštera a žil si klidnej, neposkvrněnej život. Hm... asi ne. Spíš se pak v klidu zastavím za Maddie."

„Bobby, zabil jsi archanděla," připoměl mu Dean. „Na klášter je asi trochu pozdě, tak jako tak."

„Malej, bezvýznamnej detail, kterej nikdo nemusí vědět," odfrknul si Bobby.

„Klášterní tajemství," zamumlal Dean, pak se po Bobbym krátce ohlédl. „Možná si ten malej bezvýznamnej detail budeš muset střihnout ještě jednou."

„Poslední, co by mi vadilo, jen se přitom pokus neumřít."

A ani předtím, ani kdykoli jindy, už si jen pro sebe pomyslel.

Dean si slíbil, že tenhle výlet nebude kazit.

Stačilo, že ten případ byl dost hnusný. To, že ho tak nějak berou jako vánoční dárek, vypovídalo o situaci dost samo o sobě.

Takže přikývl, nasadil pokerface a soustředil se na volant.

Sněžení venku zhoustlo, místo koled tedy z rádia hrál Blue Öyster Cult, ale stejně...

„Vánoční atmoška, hm..." prohlásil Dean a lehce se pousmál.

„Jo, začalo mě to tak divně chytat, už jak jsi přitáhl ten nákup ve vánočních taškách," kývl Bobby. „Vzpomněl jsem si, jak ode mě Sam jako malej špunt vydyndal ten amulet z Tampy pro Johna. A že ho nakonec dal tobě. Všechno bylo tak nějak špatně, a přitom to bylo lepší, než teď."

„Nikdy to není tak zlý, aby nemohlo bejt hůř," zabručel Dean. Instinktivně si sáhl k hrudi, těžko říct, jestli hledal amulet, který se nakonec ukázal být božím detektorem, nebo je to o něčem jiném. „Než ses vrátil... No, v bunkru jsme měli domov," dodal zdánlivě nesouvisle po chvíli a zase se pousmál. „Já a Sam a Cas a nebudeš tomu věřit, ale Bela sakra Talbot. Charlie. A... heh, Loki. Jako, ten Loki."

„Mám pocit, že věci, který by mě mohly překvapit, zmizely někdy tou dobou, kdy jsem se tu vyloup," pokrčil Bobby rameny po tom výčtu. „A domov, proč ne. Každej potřebuje místo, kde se cejtí bezpečně a dobře. A to bunkr může splňovat. Taky bych si dovedl představit, jak tam v důchodu probírám knihovnu."

„Naše knihovna je tvoje knihovna," upozornil Dean a loupl po něm pohledem. „A kdybys našel moje čtení... uh, nenajdeš, zapomeň na to."

„Prsatejch asijskejch krásek už jsem v životě taky pár viděl, neměj obavy," odmávl to Bobby.

Dean ze sebe vydal zvuk dusícího se lachtana. Impala mírně zaplavala v čerstvých sněhových návějích, ale pak Dean srovnal volant i sebe.

„Šťastný to muž," zamumlal. „Škoda, že naposledy to byla Sorush a to tak nějak nebylo... ono."

„To ne, zvlášť když přes holku vidíš obří zářící cosi s křídlama," potvrdil Bobby.

„Hah, jo, hádám, že tahle tvoje superschopnost má svoje mouchy," řekl Dean, když si připomněl, že Bobby od svého návratu vidí anděly i démony v jejich pravé formě, těžko říct, proč vlastně.

„Mouchy jumbojetky," kývl Bobby. „Ale dá se na to zvyknout. O to líp, když si teď vzali dovolenou a zůstávají v Nebi."

Ne všichni. Nebo ne všichni dobrovolně, pomyslel si Dean, v tu chvíli měl najednou hlavu plnou Case a nebylo to úplně fajn. Jen souhlasně zamručel, dobrá nálada byla pryč. A jako na potvoru v rádiu začalo hrát něco, co teď nechtěl slyšet, ale současně se nemohl přimět přeladit. Angel od Judas Priest.

„My o vlcích..." ozval se Bobby.

A já mám chuť začít výt, proběhlo hlavou Deanovi. Ale nemohl ze sebe dostat jediné slovo. Jenom potřásl hlavou, očima hypnotizoval cestu před sebou, jako by se musel ohromně soustředit v tom hustém provozu, kdy je míjelo v průměru tak jedno auto za deset minut.

Bobby si všiml, jak je mladší Lovec zdrchaný, takže ho nekompromisně zahnal se trochu prospat, s tím, že zbytek odřídí sám. Po takové době řídit Impalu, to ho beztak lákalo.

Dean poslechl jen s nutnou mírou protestů, aby se neřeklo.

Moc nevěřil, že se mu podaří usnout, „s tím vším, co se mu mele v hlavě", jak to pěkně vyjádřil Bobby.

Jenže to podstatné se teď mlelo úplně někde jinde. A jestli chtěl být aspoň trochu něco platný, splnit, co si předsevzal a zvládnout ještě tuhle jednu poslední fušku, musel na to jít... opatrně.

Nechat časovanou bombu v hrudi co nejvíc v klidu.

Chvíli potom, co zavřel oči a snažil se nesoustředit vůbec na nic, usnul.

A vydrželo mu to až do svítání, k předměstí Denveru, zapadanému sněhem.