A vločky padají (adventní kalendář 2020, HP) - DOKONČENO

7. vločka (Harry/ George)

„Víš, jak jsem ti říkal, že si s někým píšu," začal George poté, co se pohodlně usadil u Harryho na gauči a s díky si od něj vzal skleničku s vínem.

„Počkej, tys něco říkal?" opáčil Harry a vykulil oči. „Nemůžu si vzpomenout... Aha, už vím. Minule jsi to zmiňoval. A taky předminule. A pokaždé, co jsme se viděli, za poslední dva měsíce."

„Troubo," odfrkl si naoko a protočil oči. „No, domluvili jsme si rande," prozradil mu tiše, jako by se bál, že pokud to vysloví až moc nahlas, tak se jeho touha rozplyne jako mýdlová bublina.

„Fakt? To je skvělý!" zahučel Harry upřímně. „Kdy to bude? A kam půjdete? A řekneš mi konečně, kdo to je?" zasypal ho palbou otázek. Až dosud se nedozvěděl, s kým si jeho kamarád dopisuje už takovou dobu. Jen věděl, že to bylo na inzerát v Denním věštci.

„No..." George sklopil hlavu a chvíli uvažoval, zda je dobrý nápad mu říkat, že se jedná o muže. Až do dnešního dne o jeho skryté zálibě věděl jen Fred, ale po jeho smrti na to zůstal sám. Možná bylo na čase se někomu svěřit. A kdo jiný by na to mohl být vhodný než zrovna Harry? „Sejdeme se v Modré Ústřici," řekl nakonec a nechal oči sklopené. Neviděl tak, že se Harrymu rozšířily oči překvapením. „Zítra v osm."

Harry polkl. Zakuckal se. Napil se vína a málem se polil. On Georgovi neřekl, že si taktéž s někým píše. S mužem. A že má zítra rande přesně na tom samém místě a v totožný čas.

„Harry?" Zvedl hlavu a ustrnul nad jeho výrazem. Že by ten gay bar znal? A teď jen neví, jak mu dát najevo, že jím pohrdá? „Já..."

„T-ty jsi Ohnivka?" zeptal se, jakmile nabyl alespoň minimum sebeovládání zpět a vnímal, jak mu splašeně uhání srdce.

Mlčel. Zíral. Kousal si ret. A pak se rozesmál. „Neříkej, že jsi Hrom."

„No..." Zhroutil se do záchvatu smíchu, až mu tekly slzy.

„Chceš mi říct, že já ti tady dva měsíce básním o tobě?" chechtal se George a vrtěl hlavou. „Jak to, že mi to nedošlo? Vždyť to teď dává úplně jasný smysl..."

„Taky mi to nedošlo. Ani mě to nenapadlo," přiznal Harry s úsměvem a okem zavadil na okno, za nímž se z oblohy sypal sníh. 

„Tak ale nemusíme čekat na zítřek, než si dáme první pusu, že ne?" nadnesl a rozevřel náruč.

„To určitě ne," přitakal Harry, vklouzl mu na klín a přitiskl se svými rty na jeho. Jednu věc věděl jistě. Jestli už k Vánocům nic nedostane, nebude na tom záležet. Vždyť dostal George. A to byl dáreček sám o sobě.