Cesta

Katie

Vrátila sem se do domu se s slzami v očích. Přemýšlela jsem co budu dělat a jak ji najdu. Popadla jsem batoh a naházela do něj trvanlivé potraviny a několik lahví s vodou. Ze šuplíku v ložnici sem si vzala svoji zbraň o které nikdo nevěděl. Zabouchla jsem dveře a vydala se do centra města. Nebyl to nejlepší nápad, ale v tu chvíli mi to nedošlo. Vcházela jsem vstříc jisté pasti. Křik, panika a šílenství. Tak by se dala popsat trochu ta situace co nastala v mém sousedství. Náhle se ozvala rána, když někdo naboural do sloupu elektrického vedení. Auto začalo okamžitě hořet, utíkala jsem mu na pomoc. Otevřela jsem dveře od auta a ten člověk uvnitř se po mě začal sápat. Křečovitým stiskem mě držel za tričko a povalil mě v zápalu souboje na zem. Snažil se mě kousnout a rány pěstí mu vůbec nic nedělali. Všechno jsem měla jak ve zpomaleném záběru a myslela jsem, že zde má cesta končí. Snažila sem se nahmatat cokoliv co by mi pomohlo zatímco jednou rukou jsem se snažila ho držet od těla. Nahmatala jsem velký kus skla a vrazila mu ho do oka vší silou. Tělo ochablo a přestalo se hýbat. Odhodila jsem ho na stranu a udýchaná jsem se snažila chápat co se právě stalo. Z dlaně mi teklo spoustu krve jak jsem se pořezala. Rána byla opravdu hluboká, urvala jsem mu kus košile a omotala si tím ruku. Vzala sem telefon a snažila se dovolat Maxine. Hovor okamžitě spadl do schránky a mě popadlo zoufalství. Šla jsem dál a šílenství se stupňovalo čím blíže jsem byla centru. Lidi zabíjeli lidi, požírali se navzájem, výbuchy, střelba a řev sirén. Krev mi prosakovala skrz provizorní obvaz a teklo mi to po konečcích prstů. Krev ucítili i nakažení a svým pomalým, šoupavým krokem šli za mnou. Snažila jsem se jít dál, ale čím více krve jsem ztrácela tím jsem byla slabší. Padla jsem na zem a těsně před omdlením jsem viděla rozevřené ústa zombie jak se do mě chtěl zakousnout. Střela proletěla hlavou zombie a uslyšela jsem hlasy. Uviděla jsem tvář mladé holky a poté už jen tmu. Když jsem se probrala, vůbec sem nevěděla kde jsem. Hledala sem svojí zbraň, ale byla sem kompletně odzbrojena. Začala jsem panikařit, že mě zabíjí. Náhle zavrzali dveře a v nich se objevila mladá holka s miskou jídla. Krčila jsem se v rohu postele u zdi s pokrčenýma nohama. "Najez se nebo sebou praštíš."  Podala mi misku a usmívala se u toho. "Promiň, že jsem se nepředstavila jsem Katie." Natáhla ruku na pozdrav. Chtěla sem ji taky podat ruku, ale když sem rozevřela ruku sykla jsem bolestí. Podívala jsem se na dlaň a měla jsem tam snad 10 stehů. "Tak jak je jí?" Objevila se silueta muže se samopalem ve dveřích. "Myslím, že dobře akorát ji to určitě bolí." Otočila se na mě a usmála. "Jak dlouho jsem byla mimo?"  Zašeptala jsem. "2 dny." Sáhla mi na čelo jestli nemám horečku. "Tolik?" Otřela jsem si hřbetem ruky pusu. "Děkuju za záchranu, nevím jak vám to splatit." Usmála jsem se na Katie. "Pojď ukážu ti to tady." Vzala mě za zdravou ruku a vedla mě z místnosti pryč.