Just friends...

Část 15. (Serendipity)

Jungkook

Když jsem se probudil, Jimin stále spal. Napůl na mě ležel a hlavu měl zalomenou vzad. Vůbec nechápu, jak mohl spát v takové poloze. Co nejopatrněji jsem se zpod něho vysoukal, naštěstí se nevzbudil. Kupodivu mi po tom alkoholu nebylo ani zle, ale hrozně jsem potřeboval na záchod. Sebral jsem svoje kalhoty a odešel z pokoje. Po návštěvě koupelny jsem se vydal do kuchyně, protože jsem měl sucho v puse.

Opřený o linku se sklenkou v ruce jsem přemýšlel, jestli nemám odejít. Sice po zkušenostech s opilým Minem vím, že mívá výpadky, ale nebyl jsem si jistý, jestli to chci riskovat. Nakonec jsem se rozhodl zůstat, jen protože mi bylo jasné, že mu bude zle a uvítá pomoc.

Uvařil jsem si kafe, a abych zabil čas, než se bude dát pít, šel jsem zkontrolovat Jimina. Potichu jsem vešel do ložnice a všiml si, jak mě Min přivřenýma očima sleduje.

„Ahoj, jak ti je?" posadil jsem se na postel vedle něho.

Mluvil jsem potichu, protože mi bylo jasné, že ho bolí hlava. Upřímně... vypadal, jak když ho někdo přejel parním válcem, ale pořád byl sexy.

„Zle," utvrdil mě v mé domněnce.

Zvedl jsem koutek do jemného úsměvu. Posadil se a opřel se o stěnu za ním.

„Co se včera dělo? Moc si toho nepamatuju... vlastně skoro nic."

Pěkně mě zaskočil, tím že se na to zeptal. Normálně to neřeší, když už tak třeba až za nějakou dobu, když už je mu líp. Navíc jsem věděl, že to, co se stalo, na něho nemůžu jen tak vybalit, jako by se nic nedělo.

„Ehm... P-přinesu ti prášek a vodu, jo? Chceš něco k snídani?" dostal jsem ze sebe a rychle odešel, že mi ani nestihl odpovědět. V koupelně jsem ze skříňky vyhrabal něco proti bolesti a v kuchyni vzal vodu a to kafe, co jsem si předtím udělal pro sebe a s hlubokým nádechem se vydal zpět za ním.

„Tady," došel jsem k němu, kafe položil na stolek vedle postele, do rukou mu vrazil sklenku a prášek a chtěl zas odejít.

„Kam jdeš?" ozval se Jimin, když už jsem byl u dveří.

„Pryč?" odpověděl jsem mu tázacím tónem, ani nevím proč.

„Nikam nechoď... nechci být sám," poslední slova zašeptal, takže jsem ho skoro neslyšel.

Vyhověl jsem jeho přání, šel zpět k němu a posadil proti němu. Jimin zapil prášek a odložil skleničku.

„To kafe jsi přinesl mě?" naklonil hlavu na stranu a zadíval se na mě.

„Já vlastně nevím," zasmál jsem se a podrbal se na zátylku, „Udělal jsem ho sobě, ale jestli chceš dej si, udělám si jiný."

„Nemám chuť, myslím že by šlo zase rychle ven," zavrtěl Min hlavou.

S přikývnutím jsem se natáhl pro hrnek a trochu z něho upil.

V tichu jsme tam seděli dobrou půl hodinu, já upíjel z hrnku a pozoroval Jimina, který vypadal, že usnul v sedě. Skenoval jsem jeho unavenou, a přesto nádhernou tvář, jako už asi posté za poslední týdny.

„Baví tě na mě zírat?" promluvil najednou s úšklebkem a otevřel oči.

Docela jsem se lekl, protože jsem si vážně myslel, že spí. Jimin se lehce zasmál, když viděl mou reakci. Praštil jsem ho do ramene a odložil, teď už prázdný, hrnek.

„Je ti líp?"

„Jo, už nejsem tak přejetej, ale spal bych," vydechl a zase zavřel oči.

„Tak spi, já půjdu," chtěl jsem se zvednout, ale zabránila mi v tom Jiminova ruka na mém zápěstí.

„Počkej, nejdřív mi řekni, co se dělo? Poslední, na co si vzpomínám, je to, jak mě zvedáš ze země," řekl naléhavě a mou ruku ještě víc stiskl.

Teď už mi bylo jasné, že se tomuhle rozhovoru dneska nevyhnu. Roztřeseně jsem vydechl přebytečný vzduch z plic a podíval se mu do očí. Hleděl na mě s tázavým výrazem.

„J-já..." začal jsem, ale nevěděl, jak pokračovat.

Až teď mě napadlo, že kdybych mu předtím řekl, že si to taky nepamatuju, bylo by to v suchu.

„Upřímně trochu mě děsíš... to jsem někoho zavraždil nebo co?" ošil se Jimin, povolil stisk na mém zápěstí a začal si hrát s mými prsty.

Překvapeně jsem sklouzl pohledem na naše spojené ruce. Jimin zvedl jedno obočí a následoval můj pohled, hned potom svou ruku stáhl.

*Včera jsi sice nikoho nezabil, ale teď se očividně snažíš zabít mě,* problesklo mi hlavou, protože můj tep odpovídal tomu, že mi srdce za chvíli vyskočí z hrudi.

Jimin zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Náhle se jeho zorničky rozšířili a on překvapeně zalapal po dechu.

„Stalo se něco mezi námi, že jo?"

Teď už nemělo cenu zapírat. Skoro neznatelně jsem přikývl a sklopil hlavu.

„Ví o tom někdo?" zeptal se Jimin, zněl víc v klidu, než jsem čekal, že bude.

„Nejspíš ne."

„V tom případě nemám problém," pokrčil Jimin rameny a trochu se zavrtěl.

Zvedl jsem k němu nechápavý pohled.

„Dokud o tom nikdo neví, jsem v pohodě," mrkl na mě a lehce se usmál.

Spadla mi brada. Čekal jsem cokoliv, že na mě bude řvát, že mě vyhodí, ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Už jsem začal přemýšlet nad tím, jestli z něj pořád nemluví alkohol, když zašustila peřina a Jimin se ke mně přisunul blíž. Dlaní na mé bradě mi zavřel pusu a lehce mě poplácal po tváři.

„Ještě ti tam něco vlítne," s úšklebkem cukl obočím.

*Zdá se mi to nebo je tahle situace čím dál divnější?* Jiminovo chování mě začínalo lehce děsit.

„Tak co se dělo? Líbali jsme se? Nebo snad i něco jinýho?" naklonil se ke mně blíž a koukal mi do očí.

Odvrátil jsem od něho hlavu a očima začal zkoumat vybavení pokoje.

„Kookie..." zašeptal a přiblížil se ještě víc.

Sotva jsem ucítil jeho dech na mé tváři, polekaně jsem se otočil zpět k němu, čímž jsem se nechtěně setkal svými rty s jeho. Rychle jsem se odtáhl a postavil se.

„Sedni si zpátky!" zavrčel Min a popadl mé zápěstí.

„Fajn, líbali jsme se. Navzájem jsme se na sebe vrhli, jak dvě nadržený čubky, stačí ti to?" zařval jsem na něho a vytrhl svou ruku z jeho sevření.

Jimin sklonil hlavu a promnul si spánky. Až teď mi došlo, že bych na něj v jeho stavu, neměl ječet.

„Promiň," svezl jsem se na kolena a prohrábl mu vlasy.

Jimin kývl a složil si ruce do klína.

„Můžu být upřímný?" zeptal se po chvíli ticha, čímž mě maličko zaskočil.

Kývnutím jsem mu naznačil ať pokračuje.

„Ta naše malá dohoda... chci na ní zapomenout. Kdybys tenkrát jen naznačil, celá tahle moje hradba by se sesypala. Těch pár týdnů bylo utrpení... A když jsem tě předevčírem viděl, s tím potetovaným týpkem v Yakuze, ani si neumíš představit, jak moc mě to žralo," vychrlil ze sebe tak rychle, že jsem to sotva stíhal zpracovat.

Jen jsem na něho zůstal zírat, neschopný slova, když mi došel význam toho, co vlastně řekl.

„Ty mi budeš říkat něco o žárlení? A jak se podle tebe asi cítím já, když se na tebe lepí ten satan, kterého nazýváš přítelkyní?" zavrčel jsem, načež se Jimin začal smát.

„Vážně je tohle jediné, co tě žere?"

Obrátil jsem oči v sloup a přiblížil se k jeho obličej.

„Jo, protože ten zbytek se mi líbí."