Vítěz bere vše /S.S./

Kapitola první

Stojím na zastávce a nohou si poklepávám do rytmu hudby,která mi hraje do sluchátek.Palce mám zastrčené do předních kapes a do rytmu přidavám i pleskání dlaněmi o stehna.

Pořád se rozhlížím jestli už autobus nejede.Mezi hodinou a příjezdem autobusu mám asi čtvrt hodiny pauzu.Jestli autobus nebude mít zpoždění.Teď měl pěti minutové.

Autobus dojel po dalších pěti minutách.Stála jsem přesně tam,kde zastavuje takže jsem se nemusela cpát dopředu.

Sedla jsem si na své oblíbené místo u zadních dveří a opřela si hlavu o sklo.Nervózně jsem zkontrolovala čas.Už jenom tři minuty.

Stála jsem na nohách ještě dřív,nez autobus začal zpomalovat.Sluchátka jsem narychlo strčila do kapsy a byl o mi nějak jedno, že je potom budu muset rozmotávat.

Vyskočila jsem z autobusu sotva se dveře otevřely tak,abych mohla vyskočit.Chytla jsem si tašku aby mě nezpomalovala a rozběhla se.

Kamenné schody jsem brala skoro po třech.U dveří jsem si dala půlminutky na vydýchání.Naťukala jsem kód a vtrhla tam, jako by mě honil úchyl s nožem.

Tašku přes rameno jsem si sundala a dala do levé ruky a chystala se rozběhnout, kdyby někdo nevyšel zpoza rohu.

Kvůli prudkému zabrždění mi pata sklouzla po podlaze a já letěla po zádech k zemi.Instinktivně jsem rukou vystřelila a chytla se ve snaze zabránit pádu.

Ucítila jsem prudkou bolest v zádech a tlak cizího těla na tom mém.Bolestí jsem zavřela oči.Tlak byl najednou pryč a s ním odcházela i bolest.

Muž starostlivě klečel a díval se na mě.Asi čekal až něco řeknu.Uhnula jsem pohledem na zem vedle a zděsila se.Všude po zemi byly mé noty.

,,Do hajzlu!Kurva!" Zaklela jsem,vystřelila ze sedu a noty začala sbírat.Hodila jsem pohledem na muže vedle.Jeho modré oči mířily na mé rty jako by čekal že tam bude překlad.

Začala jsem papíry sbírat a aspoň trochu rovnat.

,,Promiňte,ale hledám ředitelnu,nevíte kde je?" Ozvalo se vedle mě.

,,Jo,ano,jasně.Po schodech nahoru,vlevo a třetí dveře zprava,měli by tam být dvě křesla." Vysvětlovala jsem mu rychle,mezitím co jsem sbírala papíry a doufala, že to pochopí.

Postavila jsem se a on mi podal hromádku papírů.

,,Děkuju," poděkovala jsem, mávla papíry a už vybíhala další schody.

Na chodbách,díkybohu,nikdo nebyl.

To by mi tak ještě scházelo,srazit někoho dalšího.

Doběhla jsem ke dveřím a zastavila se s rukou na klice a pěstí mezi dveřmi a mnou.

Dojdu později,máme poradu.

J.Huntová

Stálo na papírku přilepeném dvěmi kousky izolepy na dveřích.

Stáhla jsem ruku z kliky a čelo opřela o dveře.Tak já tu běžím,srážím chlapy za rohem aby tu učitelka nakonec nebyla?

Došourala jsem se ke schodům.Ten chudák kterého jsem srazila je zrovna klidně vycházel s rukami v kapsách.

,,Omlouvám se za to dole," promluvila jsem na něj a on ke mě zvedl hlavu.

,,Nic se nestalo.Nakonec, já zalehl vás." Zasmál se a přišel až ke mě,takže jsem si konečně mohla prohlédnout jeho tvář zblízka a v klidu.

Stál o schod níž ale stejně byl o kousek vyšší. Vlasy měl v přirozeném rozcuchu, tvář čerstvě oholenou a modré oči si mě zvědavě prohlíželi. Od hlavy až k patě a pak zpátky do očí.

A i když by tohle mohlo být jasné filtrování, stále měl ten sympatický úsměv, jako kdyby přemýšlel o tom, jaká příchuť čokolády je nejlepší.

Něco na něm mi připadalo strašně povědomé. Přimhouřila jsem oči a snažila si vzpomenout.

,,Máte schůzku s ředitelkou domluvenou?" Zeptala jsem se, otočila se zády a šla do levé chodby s tím, že mě bude následovat.

,,Jestli je dnes dvacátého tak ano." Slyšela jsem za mnou.

Přikývla jsem, protože jsem nevěděla co říct a slabě zaťukala na dveře. Neznámý muž si stoupnul vedle mě a tak jsme společně v trapném tichu civěli na dveře.

,,Jak se jmenuješ?" Zeptal se a natočil se ke mně. Trhla jsem sebou, byla jsem zažraná v myšlenkách, a tak jsem nečekala, že promluví.

,,Zoe," odpověděla jsem a natáhla pravačku.

,,Sebastian," představil se a natáhl svou pravačkuk té mé. Potřásli jsme si rukami. Stisk měl pevný, dlaň ale jemnou a teplou, a já hned věděla, že těžkou práci dělat nebude.

Pustila jsem jeho ruku a ještě jednou jsem zaklepala, ale tentokrát hlasitěji.

Po otráveném ,,Dále!" jsem pootevřela dveře na škvírku, strčila dovnitř spíš jen hlavu a začla jsem mluvit.

,,Dobrý den, omlouvám se že ruším, ale přišel pan," vlastně ani nevím, kdo přišel. Vím jen jeho křestní jméno, a to by asi moc nepomohlo. ,, a tvrdí,že s vámi má domluvenou schůzku," dořekla jsem, a cítila se jako sekretářka. Tuhle práci bych nikdy v životě dělat nechtěla.

Ředitelka se zamračila, mávnutím ruky rozpustila poradu všech učitelů a pak mi kývnutím hlavy naznačila, abych ho pustila dál.

Myslím, že si to představovala jako Hurvínek válku, protože prvně jsem musela podržet dveře kolem třiceti učitelům, než jsem mohla dovnitř pustit i Sebastiana. Pokývnul mi hlavou a usmál se jako poděkování. A pak se plně věnoval ředitelce.

Při zavírání dveří jsem se letmo podívala na ředitelčinu tvář.

I když obykle došla v džínech a tričku, teď na sobě měla krátké červené šaty, vlasy, které byly vždy jen v mastném culíku, měla natočené tak moc, že by z dálky mohla vypadat jako poloviční Hagrid.

Tváře, na kterých obvykle skoro žádné obočí nebylo, a vždy vypadala jakoby zrovna vylezla z hrobu, se skvělo tmavé namalované obočí, velmi tmavá rtěnka a snad 4 centimetrové řasy.

,,Och, pane Stane, vítáme vás tu!" řekla rádoby svůdným hlasem. A pak už jsem raději dveře zabouchla a šla jsem si porovnat papíry, které jsem doteď pevně držela v ruce.