Vítej,milý čtenáři,spisovateli či básníku!

To jsem já,Gweilin! Malá holka s velkými tajnými sny a vírou v neuvěřitelné věci!

A jednou z nich je psaní...
 
Všechno to začalo někdy ve čtvrté třídě. To vznikla má první kratičká povídečka s názvem Ach jo, venku prší,na kterou jsem byla opravdu hrdá a její kopii věnovala své třídní učitelce. Ta poslepovaná hromádka papírů je u mě schovaná dodnes,někdy si říkám-taková blbost! Ale...nemám to srdce ji vyhodit,ještě ne!
Jako malá jsem měla hodně nápadů na různé příběhy,ale nikdy ne schopnost přenést své fantazírování na papír. A tak se zrodilo plno smyšlených,ale nenapsaných knížeček.
A co bude dál?
Kdo ví.

S poezií jsem začala díky svému tehdejšímu spolužákovi a kamarádovi,který psal básně. Vždycky,když mi je dal přečíst,našla jsem v jeho řádcích něco,co bych...trochu změnila. Ale nikdy jsem s ním o tom nemluvila,to on byl básník,ne já. A pak přišla ta myšlenka. Co kdybych to zkusila taky?
Nevím,jaké by to bylo,kdyby do mého života nevstoupily žádné verše,ale přišla bych o to!Přišla bych o tu možnost zkusit předstírat,že jsem tak skvělý básník,jako třeba Seifert,Hrábě,Vrchlický...

A takhle nějak vznikla moje nekonečná láska k poezii a lidem, pro které píšu.Všem bych vám tu z celého srdce chtěla poděkovat!

Moje básničky jsou možná pro některé úplně obyčejné,někteří jim nerozumí,někomu se nelíbí a jiní v nich vidí kouzlo.Ty, můj milý čtenáři,hledej svou vlastní cestu, jak číst mé verše.

Básnění je pro mě promluvou bez zábran. Jako vzduch,co v životě prostě potřebuju,abych mohla existovat.

Psaní pro mě znamená to stejné, jako třeba zpěv...lásku. Moji lásku.
A určitě bych ani žádného kluka nikdy nedokázala takhle hluboce milovat. Ačkoli...život může být dost překvapivý,že?
 
Miluju psaní.
Ano,přesně takhle.
Je to můj život!
Tak si jej zkus třeba přečíst!