Jsem jen člověk... člověk, který miluje psaní, mám jej, jako autoterapii.
Každý zná pojem sáhnout si na dno... inu já si na to své sáhla minulé jaro. Bylo to období, kdy jsem se rozhodovala, co mám vlastně dělat se svojí existencí. Inu rozuměj, odstěhovali jsme se na ves, všichni přátelé, tak nějak zůstali ve městě a já, manžel a skoro 2leťák, jsme se ocitli na malé vísce v Podšumaví, tak to na mne dolehlo. 
Tedy, idylka to z počátku byla, až na tu zimu, která se zdála být všudypřítomná. 
Nic poskočíme dál... Jsme tu nyní už hezkých pár let, nějak jsem ty změny přestála, ale to taky znamenalo přehodnotit priority. Nikdy jsem neměla tendence  dávat sebe na první místo, a tady to ani nebylo možné. Tak se přehnal jeden rok,  další a další, až najednou došly síly úplně na všechno. 
Vždy jsem měla jako autoterapii psaní. Vždy, když mi bylo smutno, zavřela jsem se do ,,svého světa". V tom období minulého jara jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem od doby přesunu nenapsala ani čárku, prostě nic. Pamatuju si to, protože mi bylo zle, seděla jsem na zemi v kuchyni a přemýšlela, zda vůbec má smysl tu ještě být. Jela jsem už přes týden na autopilota. Odvézt děti do školy, pustit slepice ven, uvařit, zavřít slepice, zuby děti, uspat.. vzbudit, odvézt, slepice.... Na nic jiného jsem neměla sílu. Manžel poslední 4 roky navíc přes zimu byl doma jen jednou za měsíc o víkendu, auto funkční tak na půl, dřeva málo, "per se s tím jak chceš, jsem moc daleko, abych ti mohl víc pomoct," nebylo zrovna to, co jsem potřebovala slyšet. Pohřbila jsem psa, slepice co napadla kuna. A dál se snažila přežít. Jeden matný záblesk, co si pamatuju, že jsem se přesunula na gauč (pro mě malé vítězství), civěla jsem na telefon, neměla jsem chuť někomu psát,  nechtěla jsem nikoho obtěžovat. Bliklo na mě upozornění jedné kamarádky, že se chystá do Austrálie. Napsala jsem jí jen cosi jako - jak se máš a nemáš tip na knihu? 
Přišel tip, který vše otočil. Přišla Carol od Patricie Highsmith.