Silver Stalker (MCU)

-1-

16.8.1408

Několik malých dětí si hrálo na louce ve vysoké trávě. Věkem jim mohlo být okolo deseti let. Děti byly rozutíkané po celé malé louce. Pomalu našlapovaly po zemi, snažíc se nevydávat žádný zvuk při chůzi. Čas od času nějaké dítko hlasitě tlesklo a s tlumeným smíchem přeběhlo na jiné místo.

Za tímto zvukem se vždy otočila menší dívka, své jemné hnědé vlásky měla spletené do jednoduchého copu. Bílé šaty lehce zašpiněné od trávy a hlíny z předešlých her. Ruce měla natažené před sebou a dělala opatrné kroky před sebou. Oči měla zavázané šátkem.

Další tlesknutí, tentokrát velice blízko dívky. Prudce se za zvukem otočila a bez zaváhání se za zvukem rozeběhla. Zrzavý chlapec, od kterého tlesknutí pocházelo, lehce vykřikl a vydal se na útěk. Pozdě. Dívenka se šátkem okolo očí do něj narazila v plné rychlosti a oba srazila k zemi. Strhla si z očí šátek a začala se nahlas smát.

„Zase jsem tě chytila, Arthure!" Zasmála se a chlapec dívku uraženě shodil vedle sebe. Protočil nad jejím chováním očima a ani trochu nevypadal, že by ho hra nadále bavila. Ostatní děti byly jiného názoru a za smíchu házely po dvojici narychlo nachytanou trávu.

„Vážně Arthure, tahle hra ti nejde." Proneslo jedno z dětí a nabídlo Arthurovi pomocnou ruku. Tu ihned přijal a vyskočil na nohy. Poté co se Arthur ocitnul na nohách se děti po sobě podívaly. Jako by se nemohly rozhodnout co dál. Po pár vteřinách blonďatý chlapec zakroutil hlavou a vydal se k stále sedící dívce na zemi. Usmál se na ni a také ji nabídl pomocnou ruku.

„Děkuji." Usmála se sladce hnědovlasá dívka a s jeho pomocí se zvedla ze země také. Ostatních pár dětí je sledovalo.

„Vidíte, nic se neděje!" Ujistila je dívka, jakmile se zvedla a vesele se na všechny usmála. Věnovala ještě jeden speciální úsměv jejímu blonďatému gentlemanovi. Popoběhla ke zbytku dětí a vypadala, že je jediná, kdo má z jejího, obyčejného, vstání radost. Zbytek vypadal velmi zdrženlivě.

„I tak." Zamumlal Arthur a vydal se na cestu zpět do jejich menší vesnice. Dívka zakroutila hlavou a rozešla se s ostatními domů. Cestou doběhla blonďáka a chytila se ho za ruku.

„Alespoň ty se mě nebojíš." Řekla roztomile a věnovala chlapci další z veselých úsměvů. Než jí její blonďatý kamarád stihnul, jakkoliv odpovědět, dívka pustila jeho ruku a její oči, nyní bez života a duchem nepřítomné, hleděly do dálky.

Blonďák od dívky uskočil a tím si získal pozornost zbytku skupiny dětí.

„Už to dělá zase!" zakřičel Arthur a prstem na dívku ukázal.

„My ti říkali, Jacobe, že Veronicy se nemáš dotýkat! Je divná!" Utrhl se na něj nejmenší chlapec ve skupině. Blonďák dívku zaraženě pozoroval, bylo to poprvé co viděl něco takového. Do vesnice s rodiči přijel teprve nedávno. Ano, děti ho varovaly, ale myslel, že si pouze dělají srandu.

„Utíkejte od ní, než zase řekne něco děsivého!" Vykřiklo jedno z dětí a s tím se rozeběhl pryč. Jacob se rozeběhnout nemohl. Nevěděl proč, to, co viděl ho děsilo. Jeho tělo se ale odmítalo pohnout, a tak tam jenom s vyděšeným výrazem sledoval Veronicu. Zůstal by tam stát zřejmě celou dobu, kdyby se Arthur pro něj nevrátil a nechytil ho za zápěstí.

„Fakt, poběž." S tím ho konečně donutil k pohybu. Jeho myšlenky, ale byly stále na stejném místě. Za běhu se podíval na zrzka.

„Co s ní je?" Otázal se.

„Nikdo neví, taková je od narození. Občas to je lepší a občas horší. Ale všechny to děsí. Je milá, ale nesahej na ni, pokud nemusíš. Nikdy nevíš, kdy to posedne i tebe."