Silver Stalker (MCU)

-5-

22.12.1441

„Nechápu o čem to mluvíš, Veronico! Po půl roce se tady objevíš a říkáš nám, že musíme odejít? Co nejdál? Jacob byl rozrušený. Nemohl mít ani radost z toho, že vidí svou manželku. Když k nim přijela, vypadala otřesně. Ona i její kůň. Oba hubení, unavení, oblečení potrhané a špinavé.

Ihned co se dostala domů začala povídat o tom, jak musí odejít, jak je toto království nebezpečné a musí ihned odejít. Veronica se bála. Nejen o sebe, ale i o svou rodinu. Bála se, že církev nebude stíhat pouze ji, ale i její rodinu.

„Ne nejdál!" Vyjela okamžitě Veronica. Děti byly schované v druhé místnosti. Nechtěly maminku takhle vidět. Nevypadala tak hezky, jako když odjížděla. „Na Asgard! Musíme na Asgard!" Rozhodila rukama.

Než dojela domů, měla čas přemýšlet nad tím co dělat. Kam utéct. Jaká je šance, že vize není skutečná, nebo jak moc dokáže svoji budoucnost změnit.

Za všechno mohl Loki. To on ji ukázal její novou schopnost, která ji dovedla na pokraj šílenství. Přesvědčil ji, aby využila Hybatele a poté ji tam nechal. Nenaučil ji její schopnosti používat. Zněl velice důvěryhodně. Pokud je může někdo zachránit, je to onen chlapec.

Potřebovala najít Asgard, ať už to bylo kdekoliv.

„Asgard? Asgard?" Jacob zněl již naštvaně. „Ten je podle tebe kde?" Vyjel na ni.

Veronice klesla hlava. Nahlas vydechla a po tváři se jí skutálela slza.

„Já nevím," řekla nakonec. „ale musíš mi věřit. Vysvětlovala jsem ti to. Vidím budoucnost a viděla jsem strašné věci. Jsme v nebezpečí Jacobe. Já, ty i děti." Mávla rukou k zavřeným dveřím. Nekřičela již. Mluvila klidně, její hlas byl zlomený a třepal se.

„Kam chceš tedy jet? A kdy chceš vyrazit?" Řekl nakonec poraženě. Věřil Veronice, ale to říkala, znělo až moc šíleně. Hony na čarodějnice? Šílený král? Kočáry bez koní a létající lidé v železné zbroji? Neznělo to přesvědčivě a nevěděl, jestli spíše Veronica nepřišla o rozum.

Ani Veronica si tím nebyla jistá, ale doufala, že stále ví, co dělá.

„M-m..Musíme najít Lokiho. A vyrazíme ještě dneska." Vykoktala. Pořád se jí zmocňovala panika. I přesto, jak Lokiho nesnášela za to, co jí provedl, nevěděla, za kým jiným nyní jít. Musela ho najít.

Jacob se ani nesnažil protestovat. Věděl, že by to nikam nevedlo.

„Zkusíme jet na sever. Neměl přízvuk jako lidé z jihu." S těmi slovy odešla za dětmi.

Ještě tu noc odjížděli.

Od té doby se děly šílené věci. Lidé se začali bát. Hledali se lidi, kteří by mohli mít cokoliv společného s čarodějnictvím. Všichni, kteří se chovali zvláštně byli podezřelí. Nikdo nebyl v bezpečí.

Veronica se bála o svůj život. Slyšela fámy o tom, že je hledaná. Lidé její stopování měli nyní za čarodějnictví. Prý vykonávala rituály, spojovala síly s ďáblem, rituálně mu obětovala zvířata, někteří tvrdili, že i lidi.

Museli se schovávat. Nebyla jediná, po kom společnost šla. Církev ovlivňovala čím dál více lidí a král jejich praktiky, jako věrný věřící podporoval.

Cestovali již měsíc, ukrývali se. Veronica si ostříhala vlasy, již nenosila šaty, ale pánské oblečení. Nevěděla, kde je bezpečno, pokud vůbec bylo někdo bezpečno.

Jednu noc přespávali v hostinci. Jeden muž dlužil Veronice službu. Byla zima a nemohli si dovolit spát venku. Zrovna se probouzeli, když se jejich dveře otevřely. Starý hostinský se na ně vyděšeně koukal.

„Jsou tady, musíte zmizet." To je všechny ihned probudilo. Věci nechali v pokoji. Vyběhli ven z hostince. Dali se na útěk.

Lidé, lidé v lněném a koženém oblečení. Někteří plakali. Po řece plula malá loď. V ní ležela stará dáma. Vypadala jako by spala. Meč držela na hrudi. Na její loď přistálo několik šípů. Loď vzplála. Hořící plula dál.

„Nechť se její duše dostane na Asgard." Zašeptali společně.

Krátká vize, dost dlouhá na to, aby věděla, kam jít dál. Ti lidé znali Asgard. Než stačila cokoliv říct. Byla zachycena strážemi.

„Veronico!" Zakřičel Jacob. Stál několik metrů od ní.

„Najděte vikingy! Znají Asgard!" Bylo poslední, co zakřičela na svého manžela a děti předtím, než byla odtažena pryč.

. . .

„Přiznej se k čarodějnictví!" Nechtěla se přiznat. Nebyla čarodějnice. Nic jí zatím neudělali. Ale vydělala sama sebe ve své vizi. Vypadala hůř.

Mělo cenu vůbec zapírat? Svůj osud už zpečetila. Pouze doufala, že se Jacob, Nathaniell i Hendery dostanou v pořádku do země vikingů.

Neříkala nic, nevěděla co je lepší. Přiznat se k něčemu co nebyla nebo popírat a podstoupit mučení. Jak mohla vědět, že po přiznání to nebude ještě horší? Proč ji její vize najednou opustily. Neviděla nic od té doby, co jí zadržely. Z ostatních cel se ozýval řev.

Děsil ji. A ještě více se děsila toho, co přijde.

. . .

Její nohy byly plné modřin. Bili ji. Ať už pěstmi nebo dřevěnými kůly. Záda zbičovaná. Bič byl asi nejhorší z toho, co zatím zažila. Osm ocasů biče, když se zařezali do její kůže vyvolaly palčivou bolest, která vyháněla všechen její zbývající rozum z hlavy.

Záda ji bolely. Nestíhaly se ani hojit, jistě byly zanícené. Nemohla se skoro hýbat. Na brek jí nezbývala ani síla. Jídlo zde nebylo. Pití málo. S každým dalším dnem se modlila, aby umřela. Smrt byla milostivější než tohle.

Pouze ležela a snažila se přimět svoji mysl o jednu jedinou vizi. O poslední vizi ať už budoucnosti nebo minulosti. O záblesk života jejího manžela a dětí. Na svém životě jí již nezáleželo. S myšlenkou na svou rodinu pokaždé omdlela.

. . .

„Naposledy než začneme znovu. Přiznej se čarodějnice!" Nevěděla jak dlouho tu již byla. Dva dny? Týden? Ležela břichem na zemi. Nad ní se skláněl kněz a jeden ze stráží. Stráže s bičem v ruce, kněz s biblí a křížem.

Neodpovídala. Neměla na to již sílu. Nechtěla tuto bolest dál zažívat. Své schopnosti se jí nedařilo aktivovat. Neměla nejmenší tušení, kde nyní jsou. Jestli jsou v pořádku, jestli našli vikingy. Jestli je přijali.

Než se stihl strážce napřáhnout s další ranou, Veronica se nadechla.

„P-přiz-přiznávám se." S tím opět omdlela.

. . .

Její vize se naplnila.

Tělo jí spaloval oheň. Bolest ji zatemňovala mysl. Nebyla schopná ničeho jiného než křiku a pláče. Její poslední myšlenky věnovala své rodině. V tu chvíli se zjevila její poslední vize.

Byl to Nathaniell a Hendery. Starší. Skoro by je nepoznala. Ale jako matka své syny pozná vždy. Seděli v jakémsi hostinci. Byl tam hluk. Pilo se, radovalo. Lidé v hostinci se vzhledem velmi podobali lidem z její předchozí vize. Vikingové. Oba její synové na sobě měli zdobené tuniky. Po celé místnosti se válely zbraně a štíty. Oba její synové měli nalité číše a bavili se s ostatními.

Jeden ze starších mužů v místnosti se zvednul. Pozvedl svou číši a upoutal pozornost ostatních válečníků.

„Na bojovníka Jacoba! Ať valkýry dovezou jeho duši do ráje Valhally!"

Místem se ozval jásot. Někteří svými číšemi praštili do stolu, jiní do stolu praštili pěstmi. Jiní pouze jásali. Na tvářích jejich synů se nacházel úsměv. Vychováni jako vikingové, oslavovali hrdinskou smrt jejich otce v boji.

Veronica DeGrant

20.1.1398- 1.2.1442