Silver Stalker (MCU)

-2-

28.9.1416

Bylo to již čtrnáct dní, co Veronica opustila svoji rodnou vesnici a nyní sama, pouze se svým koněm cestuje po okolí. Jiným vesnicím či městům se zatím vyhýbala a zůstávala ve stínech stromů. Nevěděla o má dál dělat.

Ano, připravovala se na to, že jednou bude muset vesnici opustit, ale nikdy nepřemýšlela nad tím, co bude dělat dál. Její vize se stále objevovaly s každým novým místem, do kterého přijela a místa kterého se dotkla. I stromy mají svou minulost.

Nevěděla, jak dávná minulost se jí v jejích vizích zobrazuje. Mohly to být události staré několik dní i několik století. S delším časem stráveném v lese a učením se o jeho historii, si čím dál více uvědomovala, jak je lidstvo zkažené.

Zrovna vedla svého koně podél menšího potoku, když kousek před sebou uviděla ženu. Klečící u potoka a plakající. Věkem mohla být o něco starší než ona. Zastavila se a chvíli na ženu pouze hleděla. Měla by se otočit a jít jiným směrem? Nechtěla ženu děsit ještě více.

Za ty dva týdny jí, ale její prokletí přestalo připadat jako prokletí. Spíše jako neporozuměný dar. Viděla minulost, mohla se z ní učit. Chyby, které před ní udělali jiní, ona udělat nemusela. Nakonec se pousmála. Chtěla vědět důvod žalu neznámé ženy. Zvědavost ji přemohla a vydala se dopředu.

„Jste v pořádku?" Upozornila na svou přítomnost nevhodnou otázkou. Žena polekaně uskočila. Veronica o krok ustoupila.

„Omlouvám se, nebylo mým účelem vás vylekat." Omluvila se ihned. Žena se o něco uklidnila a Veronicu si prohlédla. Cestovatelé nebyli raritou. Spoustu lidí cestovalo a zkoumalo svět. Toto dobrodružství se ovšem drželo spíše mužů.

Žena sklonila svůj pohled opět do potoka. Nic neříkala. Veronica se nechtěla vzdát. Její minulost chtěla znát za každou cenu.

„Mohu vám nějak pomoci?" Zkusila to Veronica znovu a tentokrát vážně od cizinky dostala odpověď.

„Nemůžete. Moje dítě, probudilo se v noci a když jsem se ráno probudila," zasekla se a dala se do dalšího breku. Nebylo potřeba doříkávat větu.

„To mne mrzí," nevěděla co říct dál. „kéž bych vám mohla nějak pomoci."

Neznámá žena zvedla k Veronice pohled.

„Vy cestujete, z místa na místo, že ano?" Vypadlo z ní najednou. Veronicu to překvapilo. Chvíli se na ní jenom koukala. Mohla si říkat cestovatel? Poutník? Byla vyhnaná ze své vesnice, nikdy nechtěla takto žít. Nakonec však přikývla.

„Ano."

„Mohla byste se ho pokusit najít? Zaplatím vám, opravdu!"

V tu chvíli dostala Veronica nápad. Mohla by to zkusit. Pokud dostane zaplaceno, mohla by si sehnat nějaké kabáty na zimu. Mohla využít svůj dar a chlapce vystopovat podle jeho minulosti. Nikdy nezkoušela někoho vystopovat. A už vůbec ne nepřímo.

„Máte nějaké jeho věci? Mohla bych je vidět? Jak vypadá a kolik mu je?" Do této věci dostala zápal. Vždy byla dobrá ve stopování zvěře. Tohle nemůže být o tolik jiné. Matka dítěte se zvedla a přikývla.

O chvíli později si nechala Veronica chlapcovi věci vyskládat před dům cizinky. Do jejího domu musely nějakou dobu jít. Bydlela na předměstí. Zrovna když svého koně nechala odpočívat, sama přemýšlela co dál.

„Mohla byste se otočit, prosím?" Nechtěla matku vyděsit. Chvíli se na Veronicu nedůvěřivě dívala, ale nakonec se otočila zády. První na co sáhla byla hračka. Vzpomínka ji okamžitě pohltila.