Silver Stalker (MCU)

-3-

6.2.1441

„Nathaniell! Hendery! Okamžitě přestaňte běhat a pojďte se najít!" Ozval se mužský hlas. Již lehce nabroušený z předchozího neuposlechnutí mladých pánů. Vedle něj se objevila již starší Veronica. Nyní DeGrant.

„Nech je ještě chvíli být, Jacobe." Povzbudivě svému manželi stiskla rameno a vrátila se do kuchyně, kde dovařovala polévku. Z naběračky nabrala trochu polévky a po chvilce ochutnala. Musela se pousmát.

Nikdy by si nemyslela, že ona, by někdy mohla schopná žít normální život. Nejdříve její schopnost byla brána jako prokletí, poté ji udržovala v tajemství a vybudovala si pověst stopaře. Neodvážila se nikomu říct co mimo jiné bylo její tajemství úspěchu. Na jedné z cest potkala, nebo snad je osud svedl, Jacoba.

Nepoznali se, ale ihned poté co spatřila jeho minulost podruhé, byl to on. Byl první, komu o své schopnosti řekla a on byl první, kdo opravdu poslouchal. Cestoval s ní, pomáhal jí. Po pár letech cestování se usadili u menšího města.

Nathaniell a Hendery, tak se jmenují jejich dvě děti. Veronica vážně každý den děkovala za takové štěstí jako je její manžel a děti. S touto myšlenkou se vydala opět ke dveřím.

„Děti! Už vážně pojďte, jídlo je připravené." Mávla na chlapce a ti se ihned rozeběhli domů.

„Že tebe poslechnou vždy ihned." Zasmál se Jacob a zakroutil hlavou. I on se poslušně odebral k jídelnímu stolu. Veronica každému nabrala porci polévky a zbytek odnesla zpět do kuchyně. Posadila se ke své rodině. Po krátké modlitbě se každý pustil do své porce.

To však netrvalo ani pár minut, než se ozvalo zvučné klepání do jejich dveřích. Veronica protočila očima.

„To je snad málo jasné, že nyní nepracuji?" Řekla otráveně svému muži a i přesto šla otevřít. Koho uviděla před sebou ji téměř vyhodilo dech.

Před ní stáli královský posel i se dvěma strážnými v plně zbroji.

„Král Henry VI si žádá služby Silver Stalker. Ve prospěch krále i království. Odjezd ihned." Posel mluvil velice stroze, ale přesto zřetelně. Veronica na něj pouze koukala. Již přes pět let nikomu neposkytovala své sledovací schopnosti a najednou tohle? Král?

„Odjezd ihned, rozlučte se s rodinou. Je to příkaz krále." Ozval se opět netrpělivý posel a to Veronicu probudilo z jejího transu. Otočila se na svého manžela. S dětmi seděl na svém místě a všichni tři vypadali, jako by se pro ně čas zastavil. Chlapci nebyli plně schopni pochopit vážnost situace, ale věděli, že se něco děje.

„Počkejte venku, rozloučím se s rodinou." Řekla rychle a to vyprovodilo posla i se strážemi ven. Nemělo cenu odporovat. Došla za Jacobem a padla mu do objetí. Chtělo se jí brečet. Služba pro krále byla čest, ano. Ale také zodpovědnost, která nemusela dopadnout dobře. Probíhající válka a král nepatřil mezi nejschopnější. Všichni to věděli. Pouze o tom nikdo nemluvil.

„Vrať se v pořádku." Zašeptal při objetí a Veronica přikývla. Nevěděla co říct. Ani co si vzít s sebou. Co bude a co nebude potřebovat.

„Zvládni to tu s kluky, než se vrátím." Usmála se na svého manžela a políbila ho na tvář. Snažila se nebrečet. Obrátila se na své syny a každého pohladila po tváři.

„Teď tu pár dní nebudu, postarejte se o tatínka a moc ho nezlobte." Usmála se na kluky a ti horlivě přikývli. Pár dní bez maminčina komandování? Nenapadl je ani jeden důvod proč být smutní. To Veronica zadržovala své slzy. Poté již odešla za posly.