Rooms

:|Fifth|:

Mohlo to trvat třeba hodinu což nemůžu říct přesně, když jsem najednou uslyšela vyděšené zalapání po dechu a pohlédla jsem do krásných otevřených očí k smrti vyděšeného Leeho.

Fifth chapter

Najednou jako by se spustila řetězová reakce. Ani jsem nestihla vydechnout úlevou a všichni byli vzhůru a v pořádku. Možná vyděšení, ale živí a zdraví.
"Co to sakra bylo?„ Tiché vyděšené zašeptání, které se ozvalo z mích úst vyznělo jako výkřik díky tomu, že nikdo v místnosti ani nedutal.
"Nevím to jistě, ale myslím že jsme si právě prošli p-první místností.„ Zrzavá Erin promluvila po delší odmlce, která vznikla díky tomu, že se všichni v místnosti zamysleli a snažili se najít řešení mojí zapeklité otázky.
"Sakra tohle je zvrácený, to nás právě ten psychopat teleportoval z "čekárny" do noční můry, která se mě mimochodem pokusila zabít, až sem? Já na to kašlu sakra co to je za blbost?!„
Naštval se James ze kterého vyděšení odpadlo a hned po několika vteřinách ho nahradil vztek.
Naopak Oliver vypadal podobně jako já - jako by byl na pokraji nervového zhroucení.
Byl smotaný do klubíčka a z vytřeštěných oček mu tekly slzy proudem.
Pomalu ignorujíc vlastní slzy a křik Jamese, jsem vstala a vratkými kroky jsem došla až k vzlykajícímu klubíčku jménem Oliver.
Klekla jsem si na kolena ignorujíc zapraskání, které vydali na protest a už jsem na nic nečekala.
Jemně jsem si vtáhla Olivera do náručí a ačkoliv jsem vzlykala stejně jako on, snažila jsem se ho uklidnit.
On sebou cuknul a hlava mu vystřelila až skoro komicky nahoru. Nicméně po pár vteřinách vyděšeného zírání se konečně uvolnil, zavrtal hlavu do mého ramene a začal plakat ještě víc, stejně jako já.
"JAMESI OKAMŽITĚ SE UKLIDNI!„ Pokoj prořízl silný hluboký hlas, který patřil jedinému klidnému klukovi v místnosti, Leemu.
A opravdu, běsnící James přestal řvát na všechny strany a podíval se do naštvaných očí chlapce, načeš mu nasupený pohled oplatil tentokrát, ale potichu bez zbytečných poznámek.
Jakmile se už neozýval nepříčetný hlas Jamese se moje a Oliverovi společné vzlyky stali jediným zvukem v místnosti.
"Děsíš ty dva ještě víc než už jsou díky té místnosti. Jestli chceš aby se už úplně složili a byli nepoužitelný pokračuj a vyváděj dál jako malá holka, ale pokud chceš aby se uklidnili a fungovali, jdi a jednoho obejmi, hned.„
James se na něj podíval extrémně vyděšeným pohledem který jasně říkal tohle ne, všechno jenom tohle ne.
Nakonec zavřel oči, zhluboka se nadechl a pomalu se k nám rozešel. Ve stejnou chvilku jako on vykročil i Lee. Téměř ve stejnou chvilku k nám přikráčeli a přitáhli si nás do náruče.
Nejprve jsem byla velmi překvapená, když jsem už necítila křehké klepající se tělo Olivera ve svém náručí, ale sama jsem byla objímána silnými pažemi. Lee mi přitlačil hlavu na jeho hrudník ve znamení, že se můžu vyplakat. A já to udělala. Uvolnila jsem všechny svaly, ignorovala jsem svoji fobii z mužů a prostě se poddala pláči.
V mích slzách pomalu odtékali všechny mé emoce. Strach, beznaděj, vztek a čirá frustrace se pomalu ventilovali a doprovázeli je moje srdcervoucí vzlyky.
Konečně jsem si plně uvědomila co se tady děje a dostala jsem se z šoku. Všechno, co jsem do teď udělala bylo čistě automatické způsobené adrenalinem nahromaděným v mé krvi.
Až v chlapcově náručí jsem se dokázala plně vrátit do reality a čelit tomu co nás ještě čeká.

Tohle není sen ani noční můra. Tohle je realita které teď budeme muset čelit a doufat, že z toho nakonec vyvázneme živí.
Hra začala.

_____________________________________

Ahooj ještě stále žiju a přináším další kapitolu.

Abych byla upřímná poslední dobou nemám vůbec motivaci ke psaní a myslím, že se to bohužel ukázalo na kapitole.

Pokusím se nabrat inspiraci na další díly a příští kapitola by už mohla být lepší.

Nevím kdy kapitola vyjde, ale pokusím se co nejdříve.

🤍 Užívejte života 🤍
_Princezna_