Co to vlastně je dokonalý život? To je nejspíše něco co se já nikdy nedozvím.
Můj život spoustě lidem přijde super a chtěli by ho žít. Bohatý rodiče,obrovská vila a cokoliv kdy chci, mám.
Ale chybí mi láska,taková ta rodičovská.
Takový to ,když se vás rodič zeptá jak se máte a jaký byl váš den.
Ne to já opravdu nemám,mé rodiče zajímá jen práce a nic víc.
Jednou jsem se rozhodla odjet,daleko. Chtěla bych žít sama a pomalu se začít stavit na svoje nohy.
Je mi devatenáct a já nemůžu říct ,že bych cokoliv dokázala.
Chtěla bych do Pardubic,město ,které mi není vůbec blízké ,ale vždy jsem tam chtěla.
Ale zase nechci bydlet sama,jsem zvyklá být každý den s nějakou kamarádkou.
Vlastně jsem vždy byla jen s jednou kamarádkou,jmenovala se Wal.
Ale odstěhovala se do Prahy,našla si tam přítele a teď tam spolu bydlí.
-Sms-
já:musím odjet.
wal:co?kam chceš jet?
já:do Pardubic přece,už tu nechci dál bydlet
wal:já taky musím z Prahy pryč.
já:cože?
wal:Michal mě podvedl..
můžeme bydlet spolu,jak jsme vždycky chtěli.
já:to je pravda,za tři hodiny jsem v Praze,čus
To bylo celkem rychlý,možná je to ode mě trošku zlý vůči mým rodičům ,ale já prostě už nemůžu žít dál s tím pocitem ,že přijdu domů a jedinej kdo se mě zeptá na náladu je naše služebná.
Peníze na byt mám a i na to abych měla co jíst a tak, než bych si našla nějakou práci.
Co nejrychleji si sbalim ty nejvíc potřebný věci,teda hlavně oblečení a boty.
Se dvěma kuframa jdu rychlým krokem do garáže,tam nasedám do auta a vyjíždím do Prahy.
V Praze...
,,Kurva konečně,víš jaká je zima?" řekne Wal ,když sedne do mého auta.
,,Taky tě zdravím,jinak nevím" zasměju se a jedu směr Pardubice.
Po týdnu...
Za ten týden se toho dělo opravdu spoustaaaaaa.
Sehnali jsme si krásnej velkej byt v centru Pardubic. Ještě ani jedna nemáme práci ,protože se moji rodiče smířili s tím ,že už chci žít sama a posílají mi peníze. Ale za dva týdny máme obě pohovor já jako číšnice do italské restaurace ,která se jmenuje Caffetterie a Wal jako kuchařka.
Po třech týdnech...
No už tu pracujeme a je to fakt fajn ,ale chodí semka pořád taková parta potetovaných kluků ,kteří se kámoší s majitelem a ti mě vytáčí.
Ale můžu ,akorát tak držet hubu a krok ,protože je to jeho podnik.
,,Tak co to bude?" zeptám se dvou kluků.
Jsou to ti co mě vytáčejí.
,,Já bych si dal ty špagety a bílý víno,díky" řekne mi takovej drobnější kluk,kterej se vzhledově absolutně nehodí k těm ostatním. Žádný tetování,žádný chains ani grillz.
,,A co ty?" pobídnu toho druhého.
Ten měl fousy,delší vlasy a jeho obličej zdobilo jen jedno jediné tetování.
,,No já bych si dal tebe" mrkl na mě.
,,Jo taak,no jak vidíš tak nejsem napsaná na jídelníčku" usměju se na něj.
,,No tak to stejný co von" řekne mi.
Jen protočím oči a hned na to se vydám podat obědnávku do kuchyně.
,,Tak tady to máte" falešně se usměju a položím jim na stůj jejich jídlo.
,,Dík kotě" řekne úchylně tamten co už měl narážky před chvíli.
,,Nemáš zač,brouku" mrknu na něho a odcházím do kuchyně.
Jasně ,že jsem to řekla jen abych ho vyprovokovala a docela mě ta "hra" baví.
Ježiši já vůbec nevím co se semnou děje,jakoby já mám rozepsáno tolik příběhu a stejně začnu psát novej😫
ASAP mě někdo proplesknětě prosím😪
