Dívka štěstěny- UKONČENO

2. Kapitola Seznámení

        Po vyhlášení nás Mírotvorci odvedli velkými hnědými dveřmi do hlavního sálu úřadu jedenáctého kraje. Je to velká budova na kraji náměstí, celá z černého mramoru a betonu. Pomalu nás vedli do zadní části, kde nás rozdělili do pokojů. Nic tak krásného jsem neviděla. Pokoj byl vymalován červenou barvou a všude kolem visely obrazy. Uprostřed pokoje stála velká červená pohovka, vedle ní dvě malá křesílka a před nimi stál malý konferenční stolek z tmavého dřeva. Do pokoje zde přes okna prosvítalo polední slunce. Usadila jsem se na jedno z křesílek a dala si hlavu do dlaní. Měli jsme čas na rozloučení s rodinou a přáteli. Nečekala jsem, že by někdo přiše, vždyť ani nikoho nemám, nikdo mě nebude postrádat a nikomu nebudu chybět. Po očích se mi začaly kutálet slzy a dopadaly na lem mých šťastných šatů. Najednou někdo zaklepal. Dveře se otevřely a do pokoje vešla Hookey. Viděla jsem, že má zarudlé oči od pláče. Chvíli jsme na sebe koukaly a pak jsem k ní přiskočila a objala ji. Celá se rozvzlykala a roztřásla. "Ach Sio, tohle se nemělo stát," začala mi škytat do ucha, "to je tak nespravedlivé a smutné. Ještě jeden rok a mohla sis v klidu žít." řekla a roztřásla se ještě víc. "Já vím Hookey, ale už jsem se s tím smířila. A navíc, jestli to dopadne všechno špatně, tak se konečně opět potkám s mou rodinou." řekla jsem jí a odtáhla ji ode mě na délku paže. Dokonce se mi povedlo i něco jako úsměv. Hookey se zhluboka nadechla. "Přeji ti všechno štěstí světa Sio. Na tady to ti chci dát, jako vzpomínku na jedenáctku." také se na mě usmála a podala mi malý řetízek s přivěškem. Byl to malý, dřevěný pes, podobný tomu, kterého jsme měli, když jsem byla malá. "Děkuji Hookey. Je krásný." znovu se na mě usmála a já ji naposledy objala. Pak přišli mírotvorci a já musela odejít k vlaku.

        Všude kolem mě jsou kamery a plno lidí. Nikdo však nejásá, ani neskanduje, všichni jen stojí a smutně tleskají. Z našeho kraje moc vítězů nevzešlo. Abych to upřesnila tak jich bylo asi sedm. Z toho tři už jsou mrtví, jeden je alkoholik, jedna morfionička a dva docela normální. Zrnka a Plev. Naši mentoři, kteří provádí splátce z jedenáctky už snad dvacet let. Zrnka je starší žena, asi kolem padesátipěti let, menší postavy. Má olivovou pleť a dlouhé černé vlasy, ve kterých se jí objevují tu a tam stříbrné nitky. Má hezké hnědé oči, které prozrazují sílu, ale zároveň i laskavost. Vyhrála, když jí bylo šestnáct. Zrovna to byl ročník, kde aréna vypadala jako jeden velký skleník plný cizokrajných rostlin. Vyhrála díky tomu, že byla zvyklá na zdejší teplé počasí a že uměla rozeznat jedlé od nejedlého. Plev je vysoký a mohutný, velmi snědý s krátkými tmavě hnědými vlasy. Chybí mu půlka ruky, protože o ni přišel při hrách. Vlastně ho zachránila. Svého protivníka zabil tím, že mu uťal hlavu jeho vlastním mečem, a tu ruku využil jako štít. Ani bych se nedivila, kdyby jí měl vystavenou u sebe doma. Na to je šílený dost. Často jej v televizi vídám, jak popíjí alkohol s jediným vítězem z dvanáctého kraje, Haymitchem Abernathym. Smutný to život. Určitě trénovali mé sourozence. Na to se jich pak musím zeptat.

        Dveře od vlaku se zamnou zavírají a já odjíždím směr Kapitol a hry. Jeden z mírotvorců mě vede do mého kupé. To je obrovské a luxusně zařízené. Uprostřed pokoje stojí velká postel z mahagonu, který je, jak jsme si všimla, všude kolem. Jsou z něj udělány i skříň, noční stolky, malá pohovka v rohu kupé a dokonce i strop. otevírám velkou vestavěnou skříň. Uvnitř je mnoho šatů, bot a doplňků. Koukám na ně ohromeně a rychle se rozhoduji vyměnit své šťastné šaty za něco luxusnějšího. Vybírám si přiléhavé, šedé kalhoty, bílé tílko a zeleno-žlutý svetřík. Své bílé boty si nechávám. Pak jdu do koupelny, abych se omyla. Koukám se na tu tvář, která se za pár dní změní z krásně upravené na spocenou a později, asi i na zkrvavenou a bez života. Někde zamnou se ozývá hlas, že je čas k obědu. Vydávám se z kupé ven a jdu najít jídelnu. Když jí najdu nestačím se divit. Jídelna je celá modrá, od podlahy až ke stropu, od světla až po velkou pohovku, která je nasměrována na ještě větší televizi. Jídelně však vévodí velký, mahagonový stůl plný jídla. May už u mě sedí a když se na mě koukne, mile se usměje. "Pojď, sedni si. Je tu toho pro jednoho hodně." ukáže mi současně na židli vedle něj i na plný stůl. Rychle si sednu a naberu si první jídlo, co mi přijde pod ruku. Je to kuře marinované ve víně a nějakém velmi ostrém koření, což však dohromady vytváří úžasnou chuť. K tomu si dávám pečené brambory a velkou sklenici pomerančové šťávy.

        Po obědě si jdeme sednout k televizi, kde se k nám po chvíli přidávají Zrnka a Plev. Oba mají na sobě dlouhé šedé kalhoty a modrou košili. "Ahoj, jmenuji se Zrnka a tohle je Plev. Určitě nás znáte, jsme vaši mentoři při těchto hrách." usmívá se na nás Zrnka a podává nám oběma ruku. Oba poslušně zdravíme se stejným úsměvem na rtech. Po očku zjišťuji, že se na mě Plev dívá. Docela mě to znervózňuje. "Jak se jmenuješ?" zeptá se mě po chvíli a v ruce si pootočí skleničku s alkoholem. "Ehm, Sia Wooden." odpovím mu a on jen pokývá hlavou. Slyším, jak Zrnka vedle něj vydechne a svěší hlavu. "Oh ano, ano. Já si to říkal, jsi totiž velmi podobná na své sourozence, které jsme trénovali před léty." řekne smutně a napije se. Zrnka se na mě jen přívětivě usměje. "Je to velká škoda, že tyhle hry takhle strašně zničí rodinu." pokračuje Plev ve svém projevu. "Šest dětí z jedné rodiny, a všechny jsme se poslali na smrt." už nemá co pít, tak se natáhne pro láhev a napije se z ní. Už se znovu nadechuje, že něco řekne, když tu se otevírají dveře a dovnitř vstupuje Mivia s tím svým vždy velmi veselým úsměvem. "Tady vás všechny mám. No tak, šup, šup posuňte se a udělejte mi místo. Je čas se kouknout na vaše letošní soupeře." zašvitoří a sedá si mezi mě a Maye.

        Se zatajeným dechem koukám, jak zapíná televizi, kde se po pár minutách objevuje obličej Caesara Flickermana, dlouholetého moderátora her. Letos je celý v jasně žluté barvě, od jeho načesaných vlasů, až po lakované boty. Usmívá se na publikum a začíná show. Stejně jako Mivia při Sklizni i on mluví o vzpouře, o zmařených životech a o hrách. Přitom vtipkuje, dobírá si publikum a zdá se, že byl pro tuto práci stvořen. Po řadě dlouhých proslovů se dostává k letošní Sklizni. Začíná od provního kraje. Tam se jako obvykle hlásí plno dobrovolníků a nakonec je vybrán vysoký a silný Fer a stejně nebezpečně vypadající Tuti. V druhém kraji je vybrána dvojce Miko a Brann, kteří jsou představeni jako bratr a sestra. Jaká to ironie. Třetí kraj přináší až velmi mladého Zena a nesmělou Alii. Čtyřka představuje Flynna a Marii. V pětce se nám představují dva velmi vyhublí sourozenci, Don a Sem. Vypadají strašně. Šestka vybírá Olivera a Iby, která musí opustit své dítě, které jak se později ukáže je Olivera. Další ironie osudu. U sedmičky se strhne malá bitka mezi Johannou Mason, bývalou výherkyní her a jedním Mírotvorce. Nakonec je Johanna spacifikována a my vidíme docela mladého Seva a Julii. Osmička se nečekaně ukáže jako kraj podobný jedničce, když se začne hlásit plno splátců. Po delší době je vybrán statný Cliff a na pohled malinká a slabá Giff. Devítka přináší Vira, kluka s jednou nohou a holku Wendy, která je na poměry v devítce docela při těle. V desítce vidíme samé vzlyky a slzy, když opět vyberou dva rodinné příslušníky. Sedmnáctiletého Quinna a jeho patnáctiletou sestru Xii. Pak se koukáme na sebe. Vidím, jak Hookey zamnou začíná plakat a nějaká dívka jí přidržuje, aby se neskácela. May jde s hlavou vztyčenou, ale vidím, že se mírně třese. Pak se objeví dvanáctka. Vybráni jsou na kost vyhublý Poz a skoro průsvitná Lou. Kamera právě zaměřuje jejich koordinátorku Effie Trinket, která se tváří velmi smutně. Ale není to tím vzhledem jejich splátců, ale tím, že opět nebudou mít moc šancí na výhru. Což je vždy. Najednou televize potemňuje a Mivia se zvedá. "Bylo to velmi krásné a smutné. Kolik rodinných příslušníků se letos vybralo." pokývá hlavou a odejde. "Krásné? Co je krásného na tom, že vyberou tak mladé děti, z tolika rodin najednou a pak je zabijí?!" rozčílil se Plev a odešel stejnými dveřmi jako Mivia. Zrnka se na nás jenom usmála a odešla také. Zbyli jsme tam jen my dva.