Dívka štěstěny- UKONČENO

4.Kapitola Kapitol

        Nádraží Kapitolu je obrovské a všude, kam se podívám stojí barevně a děsivě vymódění kapitolané, kteří na nás mávají pískají, tleskají a všemožně se nás snaží dotknout a vidět nás. Jsou jako šílení, hladoví po tom, vidět letošní splátce z jedenáctky před tím, než umřou v aréně. Pomalu jsem se tlačili k velkému, černému autu, s tmavými skly a velkými červenými sedačkami uvnitř. Vyjeli jsme směr tréninkové centrum a přitom se kochali výhledem na Kapitol. "Bude se vám tady líbit, moderně zařízené bydlení, nové tréninkové haly a vybavení, úžasné jídlo a ten výhled." rozplývala se Mivia. Celou cestu nám říkala a ukazovala kde co je, kam letos všichni chodí a jaké butiky a bary jsou letos již out. Pomalu jsme dojeli k Výcvikovému centru. Obrovská a vysoká budova, tyčící se nad námi jako hora, celá z betonu a skla. Kolem opět postával dav lidí. Vešli jsme do budovy a rovnou do jedenáctého patra, které se mělo stát naším domovem.

        Nemám slov. To co bylo ve vlaku je o proti tomuhle pouhé nic. Celým bytem prosvítá slunce a to díky velkým oknům, táhnoucím se od stropu k zemi. Hlavní místnosti figuruje velká bílá pohovka ve tvaru písmene U, která je natočená na velký, černý, mramorový krb na levé straně. Před sedačkou stojí malý tmavý stolek a po stranách stojí dvě černé pohovky s velkými opěradly. Za pohovkou jsou schody vedoucí do jídelny. Té figuruje velký, skleněný stůl a různobarevné jídelní židle. Na stole jsou nachystány talíře a příbory. Mivia nás vede do zadní části bytu. "Tohle je tvůj pokoj zlatíčko," ukáže na dveře do mého pokoje, "A támhle je pokoj pro tebe Mayi." na oba se usměje a zmizí za dalšími dveřmi. O ruku se mi otře Plev, který se na nás usměje také a míří do jedněch dveří úplně vzadu. Vyzná se tady, vždyť tu není poprvé. Jdu rovnou do pokoje. Je velký, s velkou kovovou postelí čelem k oknu a až moc velkou skříní za ní. Rychle si vlezu do koupelny a do sprchového koutu. Voda je teplá a smývá ze mě stres z cesty. Přehodím přes sebe župan a lezu si do postele. Je měkká a poddajná. V tu chvíli usínám. Probudí mě zaklepání na dveře. "Sio drahoušku, musíš rychle vstávat, jdeš na čištění." švitoří Mivia a já se rychle zvedám. Za chvíli mě vydrhnou, odstraní všechny nedokonalosti a předvedou mě před mého vizážistu. Poté bude zahajovací Ceremonie. Vstávám, beru si na sebe kalhoty a tričko a běžím do hlavní místnosti, kde už na mě všichni čekají. Pak sjížídíme do druhého poschodí pod hlavní budovou. Tam už se řadí všichni další splátci a postupně nás vedou do malých místností s bílým stolem uprostřed a mnoha různými věci kolem.

        Po skoro dvou hodinách jsem čistá, oholená, zbavena všech zbytečných chloupků v obočí a čekám na mého stylistu. Sedím a koukám kolem. Nic z těch věcí tu nezbylo. Náhle se otevírají dveře a do místnosti vstupuje mladá, vysoká žena. Má tmavou pleť, krásné modré oči a po celém těle se jí vine bílé tetování. Je velmi složité a krásné. Dlouhé světlé vlasy má stažené do jednoduchého ohonu, který jí splývá na rameně. Je oblečená střídmě, má krátkou sukni a top končící nad pupíkem a odhalující to tetování. Pomalu si to létavým krokem šine ke mě. Kouká na mě těma modrýma očima. "Ahoj, jmenuji se Sierra a jsem tvá stylistka." pronese náhle jemným a milým hlasem a já ji okamžitě začínám mít ráda. "Jsem tady od toho, abych ti pomohla zapůsobit na lidi. Nemusíš se bát, svou profesi zvládám, jsem stylistkou už dlouhou dobu a navíc to máme v rodině. Můj bratr Cinna je také stylista, ale zatím se žádných her jako vizážista nezúčastnil." mrká na mě a já ji mám fakt ráda. "Jsi mi povědomá, někoho mi připomínáš. Jste si z jedenáctky všichni tak podobní." můj úsměv opadá a já skloním hlavu. Určitě upravovala i mé sourozence. "Všichni mí sourozenci zemřeli ve hrách. Možná si jim pomáhala." podaří se mi vyloudit z pusy. Sierra se na mě kouká těma svýma modrýma očima a jen se smutně usmívá. "Ano, už vím. Připomínáš mi Petera a Polly. Byli velmi stateční. Ale teď se o nich nebudeme bavit, pojď jdeme tě připravit na Ceremonii." Mám ji ráda.

        Stojím u velkého černého povozu, za který jsou zapřáhlí čtyří temně černí oři. Frkají a jsou nedočkaví. Těší se, až vyjednou, aby mohli ukázat své vozky. Stojím celá nesvá ve velmi odhalujícím kostýmu. Vypadá, jako by byl spletený ze stébel obilí a je ho opravdu velmi málo. Taktak mi zakrývá prsa a klín. Vlasy mám vyčesané do složitého drdolu, ve kterém se třpytí jasně červená jablka. Podobné malé, červené třpytky mi v souvislé řadě visí i na šatech. Octop, můj odborník přes make-up mi udělal velmi temné červené oční stíny, a zvýraznil mé rysy tak, že když jsem se poprvé podívala do zrcadla, nemohla jsem uvěřit, že to jsem opravdu já. Žádný z mých sourozenců nevypadal tak krásně a oslnivě jako já. Určitě zaujmu, alespoň někoho. Pomalu se otáčím kolem sebe a koukám po ostatních splátcích. Za našim povozem stojí dvanáctý kraj. Ti dva malí splátci jsou oblečení celí v černém a na hlavách mají svítilny. Chudáčci, snad jednou tenhle kraj dostane pořádného stylistu. První dva kraje jsou jako vždy nejvíce vidět. Jednička je celá bílá a posetá diamanty, dvojka má vkusně upravené obleky mírotvorců a na hlavách dokonce i jejich helmy. Než se stačím kouknout po všech, už na mě volá Mivia s Mayem a Goelem, jeho stylistou za zády. May má podobný kostým jako já. A má toho ještě méně. A vypadá úžasně, teprve teď vidím, jak je krásný, tělo samá sval a je plný očekávání. Jeho černé vlasy nyní vyčesané do oblak házejí červené odlesky do všech stran, jeho modré oči se na mě usmívají, jeho plné rty přímo vyzívají k polibku. Je vysoký snad metr devadesát a jeho vrchní část těla značí, že je velmi dobře živen, ale také, že posiluje. Jeho snědá pleť je stejně jako moje posetá malinkými třpytkami, takže při každém pohybu se jeho tělo leskne. Na to, jaký je introvert, je nyní až velmi otevřený. Na všechny se směje a mává nahoru na ochoz, kde v úžasu vřískají kapitolané. "Tak je čas drahouškové, pevně se držte a snažte se udělat dojem." švitoří Mivia a společně nastupujeme na povoz. Najednou se rozjížíme.

        Jsem celá rozklepaná a z Ceremonie si toho moc nepamatuji. Vím, že všude křičeli lidé, házeli po nás kytky, hračky, klobouky a May dokonce chytil podvazek. Také vím, že jsem se křečovitě držela jeho ruky, abych z povozu nespadla. Jediné co si pamatuji, je hadí hlava prezidenta Snowa. Je to opravdu nepříjemně vyhlížející muž, asi šedesátiletý, s velkou záplavou bílých vlasů a velkého vousu na bradě. Jeho zelené, hadí oči se do nás vpíjely jako jed, dojem nepřítelství tomu ještě přidávaly četné plastické úpravy jeho obličeje. Velmi slizký člověk. Byl celý v černém, až na velkou bílou růži, co měl zastrčenou v klopě saka. Vykládal nám, jak jsou hry důležité pro společnost, která si toho tolik vytrpěla, a že bychom měli být šťastní za tu příležitost. Pak začali lidé zase řvát a my odjeli zpět do Výcvikového centra. "Byli jste úžasní a mnoho lidí si vás všimlo." švitořila Mivia hned, jak jsme slezli z povozu. "Tak a teď honem, musíte se na tu krásu podívat. A určitě jste celí vyhladovělí." Mluvila až než jsme dojeli do bytu. Rychle jsem se šla umýt a převleci a pak rovnou na večeři. Až při ní jsem zjistila, že mám šílený hlad. Všichni si povídali o Ceremoniálu, jenom já se ládovala už třetím dezertem. Pak se ozval Plev: "Tak, je na čase se kouknout na záznam Ceremoniálu, pojďte." zavelel a všichni jsme se vydali ke krbu, nad kterým se objevila televize a v ní Caesar Flickerman.