Drabble?

recenze - spalovač mrtvol - film

V tomto psychologickém, místy hororovém díle, napsaném Ladislavem Fuksem a režírovaném Jurajem Herzem, jsem se seznámila s Karlem Kopfrkinglem, zapáleným zaměstnancem nejmenovaného pražského krematoria a ústřední postavou tohoto pozoruhodného díla. Skrz něj jsem dokázala nahlédnout nejen do jeho každodenního života a poznat jeho nejbližší, ale i do stavu jeho postupně se mlžící mysli.
S touto romantickou, ale již z prvopočátku pokřivenou duší, jsem se dokázala vcelku rychle sblížit, vcítit se do ní. O to smutnější pro mne bylo sledovat její přetvoření do krvechtící šelmy, která byla schopná skrzevá svou tělesnou schránku usmrtit své tehdy milované, nyní opovrhované blízké a přes špatnou známost se dostat až k uctívání nastupujícího nacismu a německé krve.
Ve filmovém zpracování tohoto skvostu mne ohromil nepřekonatelný výkon Rudolfa Hrušínského v hlavní roli a celkově velice zajímavě koncipovaný a osobitý styl filmové produkce, díky kterému se velmi výrazně liší od jiných filmů své doby. Atmosféra se mi zdála po celou dobu lehce napjatá a postupem času se stále více a více vyostřovala až do finálního vyvrcholení, kdy již zcela pomateného pana Kopfrkingla odváží do blázince.
Pomalu hitchcockovsky pojatý film ve mně zanechal nezapomenutelnou stopu, lehce mrazivou, až s nádechem morbidna. Mistrovská psychotická hudba pana Zdeňka Lišky, která pana Kopfrkingla stále doprovázela, mi ani nedovolila odtrhnout se na jedinou vteřinu a kameramanský um pana Stanislava Miloty mi až zamotával hlavu a přenesl mne do jiného vesmíru.
A co mi tedy toto psychologické, místy až hororové dílo dalo?
Přiučila jsem se toho dost o lidské psychice, o tom, jak je naše duše křehká a lehce manipulovatelná. Překrutitelná téměř bez povšimnutí, bez našeho svolení. Jak naše veškeré zemské bytí je ovlivňováno spíše okolím, nežli námi...
Ani nevím, co Vám doporučit spíše, zdali film, či knihu. Obojí má hodně co do sebe... shrnula bych to vše jen dvěma slovy, Spalovač mrtvol