Drabble?

Kdo jsem? 200, ich

Hmota. Špetka prachu. Duše, uzavřená ve schránce, kterou všichni nazývají tělem.
Vlastně nejsem nikdo. A zároveň vše, co znám. Jen emoce, která interpretuje stav mého rozpoložení. Jen hmota, která se naučila držet jednu podobu. Jen entita, jejíž osud je pevně stanoven.
Mám prý zapadat do určitých škatulek. Nějak bych měla vypadat a nějak se chovat, nějak se cítit a nějak konat.
Ale chci vůbec? K čemu mi to vlastně bude? Mám na to vůbec sílu? Možné to je, nicméně ne taková, abych zvládla sama zhasnout světlo.
Říká se, že člověk celý život roste a zraje, vyvíjí se a jako hroznu mu rostou další sladké bobule, vzpomínky, schopnosti, zájmy. Mně ale přijde, že stagnuji. Mrtvý bod. Zásek. Natáhnu ruku do tmy a už už chytám některou z oných bobulí... a chytím prach. Otočím se a jdu zpět do objetí beznaděje, malichernosti a sebelítosti. Kdy to konečně skončí? Proč zrovna já? Kdy už i mne ozáří světlo v tunelu? Kdy mě osvobodí? Koneckonců, jsem jen hmotou, špetkou prachu někde ve vesmíru. Jen duše, která chce opustit svou schránku, ale sama sobě v tomu brání. Možná spatřím světlo naděje, natáhnu k němu dlaň a ona sama ku mně sestoupí a otevře mi oči...