demons // nik tendo

sedmnáct

„A on je tady přístup na střechu?" zeptala jsem se. Skoro celý label byl v tomto ne moc velkém bytě, což mi ani nevadilo. Oni se bavili o svém a já si v klidu pila svůj "drink", jestli tak Coca-Colu s ledem a citronem mohu nazvat. Jediný kdo si se mnou občas prohodil nějaké to slovo byl Josef neboli Hasan, jak jsem zjistila nikdo mu jinak než Hasan neřekne.

Už nějakou dobu jsem se odhodlávala tento dotaz říct. Jelikož se byt nachází v nejvyšším patře, tak mi dávalo smysl, že se nad námi nachází pouze střecha.

„Jo je, klidně se tam můžeš jít podívat" odpověděl mi Dominik, na jehož tato otázka nebyla cílená. Primárně jsem ji totiž cílila na Hasana, na kterého když jsem se podívala bylo mi jasné, že by mi stejně neodpověděl. Alkohol a nadměrné množství marihuany dělá svoje.

„No víš... já úplně nevím kama se tam chodí" řekla jsem nervózně Dominikovi. Chtěla jsem jít na vzduch, už jen z toho smradu cigaret, marihuany a kdoví čeho všeho. Dominik se na mě chvíli bezeslova díval.

„Tak já tě tam vezmu" odpověděl tiše a společně se mnou vstal z pohovky. Nikdo si moc nevšímal našeho odchodu. „Ale venku je zima musíš se tepleji obléct" konstatoval po chvíli.

Ty ses o mě staral?

Nebo ses snažil být milý?

Já tedy zaběhla do Dominikova pokoje, kde jsem měla zatím všechny své věci a oblékla si na svůj tenký rolák teplou mikinu. Rolák jsem si oblékla kvůli svému krku, byla na něm totiž dost viditelná modřina. Rychle jsem se vrátila zpět za Dominikem, který netrpělivě vyčkával opřený o zeď. V tichosti jsme si obuli boty.

„Je tady ještě jeden problém" řekl Dominik když jsme vyšli z bytu. Otočila jsem se na něj hlavou a pobídla ho, aby pokračoval. „Já tam nikdy nebyl a nevím jak těžké se tam bude dostat" dořekl to a nervózně se poškrábal na zátylku.

„Nějak to zvládnem" řekla jsem. Nevím kde se ve mně vzala tahle odvaha a bezohlednost. Vždycky jsem až moc přemýšlela nad mými kroky, neuměla jsem se nikdy pořádně odvázat. Na to jsi kývl hlavou a vyšel schody do nejvyššího patra, z jež se dalo jednoduše dostat na střechu.

Pomalu zapadalo slunce, díky čemuž byla obloha zabarvena do růžová až fialova. Sedla jsem si na ušpiněný okraj střechy, není divu, že byl špinavý, normální lidi si totiž určitě nesedají na kraj střechy tak, že to vypadá jak kdyby chtěli spáchat sebevraždu. Dominik si sedl vedle mě a my v tichosti pozorovali ten výhled před námi.

„Vypadá to tady jak z romantickýho filmu" konstatoval Dominik se smíchem. Musela jsem se tomu taky zasmát, měl pravdu. Muž a žena sedící na střeše panelového domu, pozorující západ slunce.

„Ještě tady chybí nějaké vyznání lásky a bylo by to do puntíků" navázala jsem na jeho větu s úsměvem. Svůj pohled jsem stále držela na výhledu před námi.

„Něco jako, Hano tenhle výhled je tak krásný stejně jako tvůj úsměv" začal mluvit úplně jiným hlasem, což mě stejně jako jeho okamžitě rozesmálo. Komplimenty říkat uměl, to ano.

„Fůj, nemám ráda romantické filmy" oklepala jsem se se smíchem. Já vlastně neměla ráda skoro žádné filmy, a romantické filmy na mě působili až moc jako to krásné klišé. Přitom takové vztahy určitě nejsou. Nebo možná jsou...

Nejsou, to už dneska vím. Ani život takový není...

A tak jsme tam tiše seděli dívajíc se na západ slunce několik minut bez jediného slova, v příjemném tichu. Každý jsme přemýšleli nad tím svým a já raději nemluvila, nechtěla jsem. Po dlouhé době byl aspoň na chvíli v mém životě klid.

„Nevypadáš šťastná" rušil Dominik klid tichým hlasem. Já se probrala ze svého přemýšlení a otočila se na něj. Nejspíš mě už nějakou tu dobu pozoroval, čehož jsem si já v hlubokém přemýšlení nevšimla.

„Co?" nechápala jsem.

„Že nevypadáš šťastná. Bojíš se mluvit jde to na tobě poznat, že chceš něco říct, ale nikdy to neřekneš. Tohle šťastní lidi nedělají" řekl už hlasitěji. Nevěděla jsem co mu na tohle říct. Říct mu, že má pravdu jsem nechtěla. „Zase, vidíš. Přemýšlíš co řekneš". Nechápavě jsem se na něj dívala. Jak tohle může někdo poznat. Nakonec ti nejvíc pomůže člověk, od kterého bys to nejméně čekal...

„Proč si myslíš, že šťastní lidé nepřemýšlí co řeknou?" zeptala jsem se ho zaujatě se skrčeným obočím. Vždyť si každý člověk přece nejdřív promyslí co řekne, aby tím nikoho neurazil, neřekl nějakou hloupost či cokoliv jiného.

„Protože se bojí. Mají nízké sebevědomí a bojí se, že se jim někdo vysměje za to co řeknou. Že je někdo nepochopí. Přemýšlí co by tomu druhému řekli, aby mu nijak neublížili. Proto raději lžou a říkají to co chtějí ostatní slyšet. A takoví lidi přece nemůžou být šťastní" odpověděl mi po chvíli ticha.

Zmateně jsem se na něj podívala. „Mám pravdu, že?" na to jsem se vzchopila jen kývnou. Přemýšlela jsem nad tím co řekl.

„Lhát je mnohem jednodušší."

„Ale je to ta správná cesta?" optal se mě.

Tady to všechno začalo. Uvědomila jsem si jak jsem žila a chtěla to změnit. Byl jsi něco jako můj anděl, zní to divně já vím, ale je to pravda.

„Všichni jsme stejní. Všichni jsme stejná schránka, ale může z nás být něco víc a to jakou si zvolíme cestu je čistě na nás" pokračoval dál.

„Všichni musíme dýchat, abychom se neudusili, a všechny nás nakonec odvezou. Všichni jsme smrtelní i nesmrtelní" použila jsem větu z promluvy o lekci svobody od Jana Wericha. A tím taky ukončila nás rozhovor. Západ slunce pomalu končil a já si v hlavě promítala náš rozhovor. V tichosti jsme se poté vrátili do bytu.

Všichni musíme dýchat, abychom se neudusili.

A všechny nás nakonec odvezou...

...

‼️V TOMTO PŘÍBĚHU SE OBJEVUJE ALKOHOL, SEBEVRAŽEDNÉ SKLONY, PORUCHA PŘÍJMU POTRAVY, NÁSILÍ A KDO VÍ CO SI MOJE PSYCHO HLAVA JEŠTĚ VYMYSLÍ, NENABÁDÁM VÁS ABY JSTE TYTO VĚCI DĚLALI ČI KONZUMOVALI‼️